east spit trip – ememvoodoopöká a ejhle

den 1., středa 14.4.
vořech: tak a je to tady, vyrážíme na východ za svými bratry a sestry. ráno jsem sjel pro antiizolopu a kárku k ségře. před třetí jsme si dali sraz s mladkem u garáže. naplnili káres harampádím a kolem třetí vyrazili na opatov pro jiřího s bourkem. na opatově před hotelem, kde jsem strávil svá nejlepší léta, jsme byli s předstihem (před čtvrtou). když dorazil bourek s jiřím, tak jsme zapojili „mp3 aparát na pouštení super muzičky“. tento aparát se skládal ze spešl kazety, která se dala do autorádia, od ní vedl kabel na zadní sedačku do srdce tohoto aparátu a odtud adaptér do zapalovače v palubní desce auta. vše bylo uchyceno černou lepenkou, která velmi pěkně ladila s interiérem vozu. narvali se tam hnedkonc starý dobrý rolling stones z let, který máme nejraději. ještě jsme museli vyrazit neplánovaně zpátky do prahy po magistrále na benzínku aral, kde jsme měli sraz s filipem kolacím, který nám dal pro školáka nějaké visačky na krk či co to bylo, přesně řečeno jak se tomu nadává. bourek zde chtěl marně koupit nůžky u dobré mladé obsluhy. nůžky potřeboval na střihání samaček „krásnej“, neboť ty jeho prej moc fajnově nestříhaly. nakonec mu nezbylo nic jiného něž to jimi stejně nastříhat.
kolem 17:00 jsme konečně vyrazili na východ po d1 vstříc novým zážitkům. já vodil káres, mladko si užíval cestu na východ, bourek stříhal samačky a jiří hrál stopařku (legendární automat do ruky). dali jsme pauzu a benzín na benzínce slovnaft, kde překvapivě bourek s jiřím neukradli brambůrky (sůl, chilli). u devíti křížů jsme se nestavili, čímž bohužel odpadla kopaná s místní elitou tiráků. když jsem se blížili k brnu buzerantů plnu brnkli jsme školákovi, kam máme přijet. poslal nás do průmyslové zóny u náměstí 28. října. ti řikám, jak tam tak čekáme najednou přijel chlápek s brněnským přízvukem jak brus a dobrej jak brus. když se dokolíbal školák se svým klasickým pozdravem nazdar píči (vůbec nevím jestli to řekl, ale sedělo by to k němu, co?), navedl nás na podnikatelské parkoviště kousek od jeho baráku, které bylo za dvojicí vrat, takže jsme se ani moc nebáli, že nám to brněnská lůza rozkrade. dali jsme kopanou na parkovisku. vzali jsme si spací hadry a šli vomrknout bejvák, kde tuto noc budeme spát. seznámili jsme se s eliškou kočkou /v tuto dobu placka na komplech v knihovně ff a čína v hobitovi na rallye/, odtud jsme vyrazili do hospody u kašny, školák šel ještě žehlit domů za paní školákovou, zavolali jsme plácovi, aby věděl kam má s čínou jít.
chlápek u kašny, co tam dělá číšníka, měl jaksi nadváhu (dokonce větší než já) a krásný mastný vlasy jak brus. když dorazil pláca s čínou, tak následovalo hurónské přivítání číny, chlapa jako brus. když dorazil školák, následovalo druhé hurónské uvítání školáka plácou a čínou. školi užaslé společnosti ukazuje jelito, které si způsobil když dělal sele. načež bourek s čínou se ho ptají: „tys byl to sele?“, je pochopitelné, že to školáka nasralo. bohužel nás musel placka s čínou opustit velmi brzy, pač jim jel poslední bus na private gold. ještě předtím jsem nečekaně potěšil čínu fórem s městama, kde maj pamětní desky s nápisem „zde zemřeli v letech 1939 – 1948“, později jsem se dozvěděl od placky, že mě na základě tohoto fóru označil čína za „nejlepšího“. hned jak odešel pláca s čínou, poctila nás návštěvou mladkova hezká kámoška míša, která přišla na mok vítězů – zelenou a byla moc moc zvědavá na školákovo jelito. načež bourek se školáka zeptal: „tys byl to sele?“, je pochopitelné, že to školáka nasralo. také přišla pani školáková a honza na mok vítězů a vůbec nebyla zvědavá na školákovo jelito (takže bourek se ho na nic neptal a školák byl bez tak nasrán h!?). proběhla horká debata o fotbale a chlápek z valmezu od vedlejšího stolu do nás (i do honzy) nacpal domácí buchty a jeho stará (vyčuchaná pivoňka) nás „bavila“ zpěvem. když zavřeli kašnu, tak jsme se přesunuli do mýdla, mladko šel s míšou dlachnit půl brna. v mýdlu jsem si dal se školákem, který měl voči jako mokrý pinpongáče kulečník a chlast. školák mě rozdrtil a chlast rozdrtil zase jeho a tak se rozhodlo, že se jde spát. mladko dohodl s markem z kolína, který se náhodně v těchto končinách zjevil konzik na flédě s fru fru. na ubikaci jsme pozdravili elišku, školák si dal svůj oblíbený páreček jen v nevzhledných trenýrkách. my jsem si pohráli s nejhorším kráječem, cigárko, chlebíček, telka, bitka a alou na kutě s elišiným vrm vrm a to po zbytek noci. to že mi na pohodu srala na hlavu už jen tak na okraj.
bourek: první konzik byl sice až ve čtvrtek, ale rozhodli sme se cestou potěšit školilaka a namrdat se jako sysli ve štatlu a zahájit tak náš vejlet ve velkym stylu. sraz byl ve čtyři na opatově a kdybychom nemuseli dělat kurýry na lince kolací-školací, tak vyjedem celkem včas. vzal sem sebou diskmena a různý kábly na propojení s autem a tak sem moh terorizovat zbytek auta poslechem prvních sedmi desek rolin stouns. z práglu sme vyrazili v sestavě vořech (aka kiri), mladko, jiří (aka bistro) a já, s tim, že placku naberem až ve štatlu. na hájveji se nic nestalo, kopačák byl v klidu i u pumpy, takže sem si stříhal samolepky a nadával a to mi vydrželo až před hlavní město západního slovenska. asi půl hodiny sme se bavili napodobovánim brněnskýho přízvuku a když nás oslovil první domorodec, tak sme málem fcípli smíchy: „kurňa chlapí…“ školilak nám zaparkoval káres na dvůr finančáku uprostřed brněnskýho bronxu, což sme považovali za jasnej konec turníčka, pak nás ubytoval u svejch rodičů (kerý někam odvelel) a šlo se pít. do hospody časem dorazil i placka s nepředstavitelně vtipnym čínou, jako vždy okouzlující pani školi, která školilaka nejdřív venku seřvala, že si zas přitáh ňáký cajzly a pak rozdávala svoje neodolatelný úsměvy, mladkovic kamarádka míša (dostala ode mě a bistra přednášku o tom, jakej je rozdíl mezi židofašistama a anarchofašistama, ze který vyplynulo, že její kluk dostane tak jako tak) a vesměs mlčící bezdredatej zdenýny. školi úplně nesmyslně hájil hokej proti fotbalu, nakonec se ukázalo, že je to proto, že nemá dost kamarádůna to, aby sestavil jedenáctku. po několika zelenejch sme se přesunuli do mýdla nebo másla nebo mlíka, kde hrál školi s vořechem kulečník a já s bistrem sme vyprávěli zdenýnymu o tetování robbieho williamse a on na to po hodině řek: „chlapi, jak vás tak poslouchám, vy ste pěkný idioti.“ když se vrátil mladko, kterej byl vyprovázet míšu, tak sme se odpotáceli do starejch dobrejch školilakovic bytu, kde sem se popral s mladkem poprvý, protože mi krad mrkev z chleba (až ráno sem si uvědomil, že sem měl celou dobu v ruce kudlu) a podruhý, když mi chtěl zabrat postel. do rána se nic nestalo, s bistrem sme se zavřeli v ložnici a kočka, školilak ani pes honza na nás nemohli. měli to, jak řiká školák, pičou ke zdi.
vymysleli sme vtip: de pámbů po nebi a nese pytel brňáků, zakopne, voni se mu rozsypou na zem a pámbů říká: tyvoe, já sem čůrák!

emems / bianka, trenčín

den 2., čtvrtek 15.4.
vořech: ráno jsme se probudili do krásného dne, chvíli jsme se ještě váleli a koukali na poučný dokumentární pořad o domácím násilí. dali jsme lehkou snídani, dvacičku a vyrazili jsme ven na vzduch. venku hezky jak brus. šli jsme okukovat místní studentky při focení. byly tam opravdu hezké kousky, nemluvě o samotné slečně fotografce. mladko neváhal a dal si lehčí volejbálek s třemi děvčaty v parku, z nichž jedna byla výstavní. mrkli jsme na hodinky a zjistil jsme, že musíme vyrazit na plánovaný sraz s placákem. bourek s jiřím šli ještě voxidovat do grafického studia školáka, neboť plánují založení vlastního studia s názvem n skvrna d. placák dorazil s krosnou jak kdyby nejel na turníčko, ale šel dělat šerpu pro tatry a blízké okolí. když jsme byli zas kompletní, tak jsme i se školákem vyrazili na obídek.dali jsme si pohodové meníčko, které bylo zakončeno dortíkem a tak to má bejt. školák nám čipovou zlatou visa kartou otevřel parkoviště, kde jsme zjistili, k našemu překvapení, že opravdu brněnský morgoši nezaútočili. nasoukali jsme tam věci a sebe. klakson a poslední rozloučení se školákem a tradá na východ.
za brnem si sedl ke kormidlu bérec. ještě jsme si udělali neplánovanou zajížďku, to se furt kecá a kecá a nejednou člověk jede polňačkou, také jsme se stavili těsně před hranicemi na poslední telefonáty (naši to nezvedali vůbec), zaplacení pojištění a dvacku. a už nic nebránilo vyrazit po rozfrézované silnici na hraniční přechod starý hrozenkov. na hranicích jsme si užili švandu s colničkou andrejkou, která od nás dostala cd a samačky a že si to cd prej s místními celníky poslechne. popřáli nám šťastnou cestu, vrátili nám občanky a mohli jsme vyrazit. za hranicemi jsem si oddechli, že kufr koksu, díky bourkově pohotovosti, nebyl objeven. za hranicemi se rozvinula krásná krajina karpat, která sice trochu hyzdila krajinu, ale nechalo se to snést (les u rakovníka je mnohem horší). když jsme dorazili do trenčína, obdivovali jsme se položení restaurácie bianca v které budeme hrát. je ze všech stran obklopena internáty a středními školy toho nejrajcovnějšího zaměření. těšili jsme se, že večer bude účast převážně dámská. chvilku po nás dorazili ejhle, bez újmy a ztráty kytičky. restaurácia bianca nebyla z hudebního pohledu zrovna ten nejvymazlenější prostor. původně to byl, jak nám náš pořadatel, průvodce a kuchař (hned po příjezdu bagetky a ovoce) v jedné osobě, michal sdělil, prachvobyčejnej kulturák, kterej se přepažil a vznikla tak ne moc útulná hospoda a dvoupatrovej sálek na hraní. čas před produkcí jsme si krátili topvarem, kýbly hoven, bagetkami, ovocem a okukováním slovenských holek. já a pláca jsme se dozvěděli od michala, že se hned vedle nachází pinpongový stůl v rámci „skvoššpórt centra“ a tak jsme vyrazili hrát o mistra mistrů vesmíru. stal se jím placka, roznesl mě na kopytech. jako trofej pro nás byl připravenej pohled na squastnou teen bohyni, která se ihned stala středem pozornosti všech kluků z prahy. já sem ještě vyrazil autem do podnikatelského baroka pro apec. bourek s jiřím se seznamovali s místní feťáckou elitou. michal začal vybírat vstupné a hned nám bylo jasné, že účast bude slabá. všechny holky odtáhly pryč nebo do vedlejší nevzhledné restaurace. no s tím se dalo počítat, když je čtvrtek a slovenský studentky maj málo prachů. například barmanka, která zde obsluhovala, s tělem jak obrázek je určitě také studentka takto si vydělávající. no já mít takové tělo tak si vydělávám jinak.
na této akci jsme měli předkapelu v podobě místní punkové partičky náhodný wiskit, tato kapela sem byla daná z čistě obchodního hlediska, neboť měla přitáhnout místní fanoušky. ohledně této funkce se moc nepředvedla a hráčsky to bylo na hovno. poté vystoupili ejhle, zvuk zde nebyl nic moc přesto se mi vcelku líbili, nějak mi to sedlo. naše vystoupení bylo trochu rozporuplné, neboť jsme se rozdělili přesně na půl, plackovi s bourkem se to nelíbilo, já s mladoňem měl opačný názor. ohledně atmosféry to všeobecně teda nebylo nic moc, ale je to první koncert, takže takovej rozjezd na zahřání. po produkci jsme ještě chvíli využívali bar a již se pomalu připravovalo k akci jak brus a to komplikovaný přesun za účelem spánku.
byla to bláznivá vyčerpávající akce, která nemá obdoby. začalo to zmateným nakládáním harampádí do vozů. přesun částečně pěšo částečně autem do jiné hospody, s mezi přestávkou u chlápka jak brus, kde jsme složili krámy do garáže, kterou hlídal pes, kočka a ovce. přesun do hospody, kde pomalu začalo noční drama s viktorem (karaoke tundra, kterého vydala společnost neonarcist.rec) a kamarádkou adrianou. tito dva fanoušci emems a ejhle s námi absolvovali nejen trenčín, ale chystali se i do piešťan. jejich vystoupení začalo již při odjezdu z klubu, kdy adrika nacrcaná jako sysel řídila. po té v hospodě, dále následovalo vrcholné číslo v podobě vjetí na obrubník, zničení kola, zastavení na chodníku před policajtama, zmatené střídání řidičů, které se neobešlo bez dalších problému v našich, již nervózních, řadách. úspěšné zastavení mezi trojúhelníkem našich nájemních bytů. další dohadování, neshody, chaos, filcky, srab a neštovice… nakonec úspěšné rozdělení do bytů. já jsme spal s michalem, bourkem, jiřím, hankou, viktorem a adrikou. koukali jsme na slovenský hudební kanál a viktora přes „sklo“, já dostal sprďunk, neboť jsem nechal u psa, kočky a ovce bourkovy a jiřího věci. hanka byla jiřímu prodána za tv ovladač a já vyčerpanej a nasranej usnul jak brus.
bourek: ráno bylo samozřejmě hrozný, ale teplý nápoje, teplá sprcha, teplá fronta (mladko+kiri), školiho ségra s druhym psem honzou, několik ročníků časopisu těžba hornin a hlavně brněnská televize nás daly do kupy. když sme to zapli, zrovna tam řikal ňákej chlápek, že proti brnu stačilo baníčku postavit takovou rezervní sestavu, pak sme sledovali brilantní dokument o domácim násilí a nakonec dětskou šou o šábesu. v parku před barákem se zrovna fotila ňáká škola, tak sme tam asi hodinu očumovali jak si sedaj na ty lavičky a znervózňovaly prcky. mladko hrál s ňákejma holkama volejbal a moc mu to nešlo. stavili sme se na inspekci ve školiho práci, znovu se sešli s plackou a šli na oběd do ňáký hospody, kde už školáka znaj a dělá tam problémy. nakonec sme dokonce i odjeli a když sme sjeli z hájveje, tak sem šel řídit, povolil změnu rolin stouns za RW a už sme si to pálili do trenčína. Na hranicích sme měli hezkou historku se slečnou colničkou andrejkou („a kdo zpívá?“ „já“ „to som si mohla myslet…“) a pak už sme se akorát divili, jak je to slovenskou v tom pohraničí civilizovaný. v trenčíně sme bianku našli v pohodě a bylo to to nejlepší místo, kde sem kdy byl, trochu něco mezi kolínskou nádražkou, čimkoliv v mostě a vojenskejma krytama v přehvozdí u kostelce, navíc se tam ve čtyři odpoledne motaly holky nalitý jak brus. mišo už byl na místě, takže sme se přivítali, vystěhovali věci a potom až do konce koncertu je to trochu chaotický, ani ne snad díky chlastu, ale prostě že to tam takový bylo. kolem šestý dorazili ejhle, o chvíli pozdějc viktor (aka víť, jinak taky karaoke tundra) s adrikou, trnavský roadies , ale to sme eště nevěděli, co nás čeká. zatím sme se věnovali borovičce s kofolou, a parádnímu týpkovi lukášovi („chceš do držky?“ „áno“ – lukáš de na zem - „chceš do držky?“ „nie“) a jeho kamarádum. nejdřív hrál náhodny wiskit (nevim nic), pak ejhle (první večer nic moc, ale pořád lepší než my), pak my (možná sem jedinej z kapely, ale mně se to nelíbilo). vrchol večera měl ale teprv přijít. asi hodinu trvalo, než sme s mišem zbytku vysvětlili, co a jak bude (zejména malej a velkej z ejhle - aka blbý a blbější, aka smädný a smädnější - kladli velkej mentální odpor, jako ostatně celou dobu) a stejně se to nepovedlo. nakonec sme teda velkou část lidí poslali pěšky do centra, žirafa zůstala zatím s viktorem a adrikou, já s vořechem, mišem a felixem sme jeli vyložit věci k výbornýmu chlápkovi do garáže, pak sme se vrátili pro ty tři (přičemž adrika za volantem byla dojebaná jako kokot) a jeli za zbytkem. v hospodě to vypadalo jakože už bude celkem klid, takže se pilo, měnily se dresy atd., ale to nejlepší přišlo při poslednim přesunu – adrika to napálila asi v osumdesáti do ňákýho betonovýho sráče nebo co, přímo před policajtama, kolo v píči, krásný. vyhodili sme jí ven, střízlivej felix šel řídit jejich rozbitý auto, já jako nejmíň vožralej sem vzal felixovo a jelo se bydlet, nebylo to daleko. popral sem se s žirafou, pak sme všechny rozdělili do skupin a tim pádem bytů. viktor začal bejt strašně paranoidní (což sem se ani nedivil), v bytě byla naštěstí telka, takže sem vyměnil žirafu za ovladač a dávali sme si krásný klipy až do nevidim.

adričino auto, trenčín

strýko mišo druhý zĺava, trenčín

den 3., pátek 16.4.
vořech: ráno klasické poflakování, telka, dvacku na balkónu, kafíčko, čajíček. viktor s adrikou si nic nepamatujou, prej jim někdo propíchal gumu u auta (?), tomu říkám vokno jak vrata. přesunuli jsme se na rizotko a perníček do bytu michala, kde jsme se všici sešli. následovalo surfování po internetu, zejména byl okupován vtipnej. michal na vtipnej hned zapsal vtip jak brus: „včera hráli v trenčíně ememvoodoopöká a ejhle a nic zvláštního se nestalo.“ když jsme byli všichni připravení, vyrazili jsme s fotoaparáty a dobrou náladou na prohlídku trenčína. cestou jsme se obdivovali „měsíčnímu městu“, chrlícímu vodníku, malej z velkym furt v sekáči. u motorového sloupu na náměstí jsme se rozdělili na malé skupinky a vybrali prachy. já sem šel s plackou, michalem a mladoňem. nejdříve na kafíčko, kde nám v novinách michal ukazoval místní rodačku, která je nyní modelkou, s kterou chodil a teď z toho žije, což je správný. po kafíčku nás michal opustil. šli jsme se kouknout na římský nápis, kterej je slavnej jak brus, dále do galerie m. a. bazovského, kde jsem do archivu nabral spoustu zajímavých matrošů. poté šel placka do muzea a já s mladkem jsme šli hledat poštovní schránku a dali si vypráskanej sejra v housce za nekřesťanský prachy. s plackou, po jeho prohlídce muzea, jsme se šli kouknou na hrad, kde nás placka protáhl jako své děti na průkazku amg. krásný panoramata (staďák), chlápek a jeho lokomotivy, vcelku pěkná prohlídka s výkladem. hodiny nás ale již popoháněly k motorovému sloupu, kde jsme měli sraz. cestou ke káresům jsme si ještě prohlédli video tabuli s aktuálními hodnotami radiace v jaslovských bohunicích, nejlepší tečka za prohlídkou města. došourali jsme se k autům. kde nás už očekávali viktor s adrikou s opraveným kolem a chutí vyrazit za novým dobrodružstvím. srdečně jsme s rozloučili s michalem, který si určitě po klaksonu na rozloučenou oddychl a vzal si dovolenou na zotavenou. ještě jsme se stavili u psa, kočky a ovce pro naše harampádí a mohli jsme vyrazit na piešťany.
ejhle to vzali částečně po dálníci, my s našim autem v závěsu s adrikou a viktorem jsme jeli po klasické malebné cestě trenčín – piešťany, kde jsme si mohli užít krásného váhu, hradů a zřícenin po cestě. v dálce nás oslovila neviděná čachtická paní, ta krev nevinných panen byla cítit až do auta. stejně tak byly jasně cítít (hlavně bourek je na to háklivý) jaslovské bohunice. projevovalo se to mírným svěděním pokožky. na poloviční cestě se viktor s adrikou odpojili, prej na čůrání (h!). ke kazačoku v piešťanech jsme dorazili až jako druzí, ejhle si tam dávali už pohodu.
zaparkovali jsme auta na klubovém parkovišti a šli natahat krámy do klubu a okouknout ho. klub byl prostorný s nízkým stropem, což dáváme jak sviň. zázemí jsme měli epesní. pokojíčky s postelemi, vlastní wc, sprcha, dlouhý stůl na kecání a kalení, plno pivních sudů, pískající telka. pořadatel alan (můj bratranec) byl nervní jak brus, protože se bál, že se to nezaplatí. potřeboval, aby přišlo alespoň osmdesát platících lidí, což mě přišlo nereálné. večer však ukázal, že je slovensko země zaslíbená hluku a 80. letům z čech. dali jsme si kýbl mesového a zeleninového rizota s okurčičkou a v naprosté pohodě jsme si užívali očekávání věcí příštích a levnější dvanáctky než desítky. na vystoupení se přišlo podívat něco kolem stovky lidí, což je neuvěřitelné. před hudební produkcí jsme si dali ještě fotbal na místní parkovišti.
první, jak bylo dohodnuto, vystoupili ejhle. dle mého názoru to byl jejich nejlepší koncert, šli do toho po hlavě a srdcem, zvukař borec jak sviň, zvůček jek víno. naše vystoupení by se dalo možná srovnat jedině s sedmičkou na strahově před enon. bylo to naprosto libový. kotel jak brus, sláva jak brus. přidávali jsme a nechtěli nás pustit z podia. máme to i nahrané. krásně bylo rozumět zpěvu, jak řikám zvukař borec jak brus.
po konziku následoval rozhovor pro nějaký slovenský bulvár, seznamování se slovenskými metaláky (hlavně jiří s bourkem) a kočičkami a já jsme si dal krásnou sprchu, mladko mě šel okukovat, aby viděl to „co holky a on tam nemá“. poté následovala zběsilá diskoška se songy od pána boha. kdy tancoval celej klub. mladko a já jsme se rozjeli nechutným způsobem (rozkopané bicí, tanec ve střepech hlavou dolů, naražené žebro). všichni češi tančili ve vymazlených brýlích od viktora, který je uzmul v sovětském svazu ještě za stalina a která nám dal (tak 20 jich mohlo bejt) jako velmi milý dárek. viktor si stačil ještě zlomit nohy, když se vsadil o myslím dvesto slovenských korun, že přeběhne svoje auto. pak už vyrazil i s adrikou směr trnava a v nás zanechali nezapomenutelné zážitky. celý večer byl ukončen dlouho trvající after party u výše zmíněného stolu (samozřejmě v sssr brýlích) kde se chlastalo, kecalo, dvackovalo, pojídali se sladkosti, tahali se sem holky z klubu jen v tangách a tralaláčcích, zde jsem se také rozhodl pro psaní poznámek, z kterých teď vycházím. malej s velkým byli atrakcí večera, kdy tato dvojka byla přejmenována na smädný a smädnejší. malej furt ztrácel piva, které se velmi hodily nejvytrvalejším (mně a štěpánovi) při zajímavé debatě, která trvala asi do pěti do rána. měl nejlepší hlášky a stav alkoholu v krvi. jeho nejlepší přítel velkej smädnej bůžek, byl krásně na troud a snažil se prepchať rohlik ces zavřenou pusu. dnešní noc se k této dvojce připojil i felix, který byl ozdobou večírku a svou produkci ukončil spánkem s malym na lavičce, navzájem si slintajíce do vlasů. jak jsme již předeslal, když jsem se štěpánem dopil všechny piva co malej poztrácel a nerozbil, spokojeně jsme šli spát. já sem si užíval, krásného pelechu (vopilec na hrášku), který mi připravil placák, zatím co si mladko hrál s vypínačem ze spaní. ještě jsme museli odrazit dobývání felixe do našeho pokoje a pak už zavřít oči a spát, piči.
bourek: ráno se vstalo celkem kloudně, byla telka, viktor s adrikou (který si nic z předchozího dne nepamatovali) se pak vydali řešit ňákej pneuservis nebo něco a my sme se zatím navezli k mišovi domu na parádní snídani, čaj, internet atd., když se to sešlo a dorazil i blbý a blbější, tak sme vyrazili do města vočíhnout památky, blbější taky eště sekáče. mišo dal rozchod, tak sme se s bistrem a žirafou vyplazili na hrad („táto guľa váží 50 kilogramov“ „a to je koľko českých?“) a pak do ňáký parádní hospody, kde chlápci spali u oběda. sešli sme se všichni včas, u auta sme se dokonce potkali s trnavskejma, který mezitim svoje fáro dali do kupy, mohutně sme se loučili a přesunuli se k chlápkovi, kterej měl v garáži naše věci. nechci šahat mišovi do svědomí, ale myslim, že když sme zahejbali za roh, tak si trochu oddech. věci v pohodě, celkem složitě sme to všichno vytahali a když už sme byli nachystaný k odjezdu, tak se ke mně přitočil úplně neznámej, tak čtyřicetiletej týpek a se slovy: „počuvaj, teraz sme sa smáli ako piča“ mi začal vyprávět ňákej vtip. do piešťan byla cesta v pohodě, ztratili sme ejhle i viktora s adrikou, ale pak sme je zas našli… kazačok je úplně skvělej klub se skvělym zvukařem, zázemim, jídlem, dvanáctkou levnější než desinou… a alanem. hráli sme na akci na podporu dne země, v praxi to znamenalo, že sme dostali prachy určený na výsadbu stromů, ale jak řikal čuník, v piešťanech je stromů jako nikde a to je pravda. před koncertem sme eště s bistrem hráli focik, při kterym sem si málem přerazil vobě nohy (vysokej, dlouhej balón, dával sem si ho na hlavičku jako svině, akorát by v cestě nesměl stát vozejk, vo kterej sem zakop a flák se jak svině do vobou holení) a viktor rozdal všem brejle ze sovětskýho svazu. přišlo dost lidí, ejhle hráli v pohodě, my sme pak předvedli zřejmě nejlepší výkon od koncertu před enon a strh se mejdan, při kterym skoro všichni válcovali mainstage a backstage jako nikdy – parádní díza, vořech držel mladoně za ruku a za nohu a roztáčel ho dokola, až ho nakonec hodil místo do davu rozvášněnejch fanynek do bubnů, který si mladoň chvíli před tim rozkopal… v zákulisí probíhaly diskuze s lokálníma fans typu: „já sa volám bistro.“ „a já sa volám nonštop“, venku přebíhal viktor svoje auto, upad zůstal ležet a druhej den ho vezli na sál se zlomenym kolenem a já sem si u stolu dával pohodu s partou místních metaláků („ja som prišel na kamioně, lebo ja chodim po celej europě s tovarom a teraz som si kúpil taký malý kávovar…“), pak přišel bistro a mámili sme z nich různý metalový propriety a ani nevim jak a kdy se šlo spát. jedinej kdo to kazil, byli blbý a blbější, který furt trapně žebrali na viktorovi měkký drogy. nejkrásnější ze všech byl alan.

viktor, felix, adrika v piešťanoch

emems / kazačok, piešťany

den 4., sobota 17.4.
vořech: ráno jsme si všichni s radostí dali sprchu, já sem si jí dal s mojí bábou v podobě kliky, nasadili jsme si super brejle a vyrazili jsme, samozřejmě s fotoaparáty do piešťanských kůpelou. cestou jsme potkali kouzlícího chlápka na silnici. před lázněmi jsme zdolali most na ostrov, kde se lázně nacházejí. na mostě byl latinský nápis, který slovensky byl „vstaň a choď do piči“. na mostě se navštívil stánek se suvenýry, kde bourek koupil markovi z tamizdatu, který pochází z piešťan vlajku piešťan, dárek jak brus. v lázních byla nabroušená ochranka, která se zaměřovala na buzeraci cyklistů, kteří zde nemohli jezdit, kola se zde mohly pouze vodit. dále také krásné jezero s lekníny v kterým si to dávaly želvičky, pač mělo teplotu jak brus. ochutnali jsme hnusnou sirovodíkovou vodu o teplotě 60 stupních. na vlastní oči jsme viděli jak nesou chlápka na nosítkách do nějaké budovy a za deset minut vyšel už jen o berlích, vám povidám lurdy hadr. když jsme zjistili, že se váh řekne eva, vyrazili jsme na pěší zonu do města, abychom si dali raňajky. placka si nakoupil v drogérii holení a kartáček na zuby a pro mě hřeben do zadní kapsy. alan nás zavedl do výborného bufáče, kde bylo levno jak sviň. dali jsme si polívčičku, halušky, vyprážaný sýr, kofolku, pivečka. pokecali jsme na zahrádce (zima jak brus) s místní ekologickou elitou, která ráno zasadila stromy v rámci oslav ke dni země, ke kterému jsme přispěli včera svou troškou hluku do mlýna. cestou zpátky ke klubu jsme šli cez indiána, kam choděj jen ty nejfajnovější děvčice. také jsme potkali černej gang (táta syn), kteří vyrazili od svého domova v omláceným žigulíku a za rohem přesedli do černýho bavora. jo, holt to maj vymyšlený. kolem druhé jsme se vrátili do kazačoku, hanka nasratá jak brus, pač jí bolel zub a ani tři platíčka brufenu nepomohli. dali jsme si poslední nápoje, rozloučili jsme se v slzách s místním prostředím, naházeli krámy do auta, zapojili mp3 přehrávač s jinou hudbou než rolling stones a mohli jsme za zhoršeného počasí vyrazit do hor na východ, těšíce se na krásné cikánečky.
cestou panovala pohodová nálada, ze začátku jsme se navzájem s felixem předjížděli, ale záhy benzínka naše cesty rozdělila a tak jsme jeli sami. jiří a placka si celou cestu hráli na střídačku se stopařkou. potkávali jsme hodně hezkých míst která nehyzdila krajinu. jaslovky měli slabých 30 a v debatě jsme došli k názoru, že nejvíce hyzdí krajinu příroda. před breznem jsme potkali vrchol v nehyzdění krajiny v podobě místního obrovského kovoštotu.
klub bombura se nacházel přímo na náměstí, je to jediný klub na slovensku, který již deset let stále funguje. působil na nás milým dojmem. byl sice menší než kazačok i ohledně podia, ale to nám spíše vyhovuje. před podiem se nacházel bazének na paření. když jsme vyházeli věci, tak jsem vyrazil s plackou najít poštovní schránku (sem v tom brán asi za experta). poštovní schránku jsme našli u místního kultůráku, kde poblíž sídlila pošta a v kterém zrovna probíhaly taneční. navedl nás sem chlápek kterej tvrdil, že je od náměstí tak sto metrů. kdybychom ho znova potkali tak mu za těch jeho sto metrů dáme po papule. když jsme se vrátili začal se klub pomalu plnit a to samými dvojníky jurdy a neskutečnými opočenkami, které neodešly a tak se bylo na co koukat. s plackou jsem ještě vyrazil pro cigárka, což nebylo tak jednoduché, neboť zde neznají termín startky, ale jenom štartky, pokud je vůbec mají. dali jsme si bagetky a šlo se hrát.
ejhle hráli již před naplněným klubem a byl to stejnak jako včera velmi pěkný konzik se správným nasazením. návštěvníci začali ihned tančit pod podiem v bazénku, což je správný. domnívali jsme se, že lepší než v kazačoku to už být nemůže. opak byl pravdou. peklo a radost. návštěvníci nás nechtěli pustit z podia a museli jsme přidávat. mě padaly kalhoty a tak jsem si opatřil od mladka provázek místo pásku, vypadalo to dost na hovno a ještě to nesplnilo funkci. následoval večírek, při kterém se mohutně fotilo a chlastalo. vše se odehrávalo většinou mezi distrem, na které se sesypali návštěvníci s poslední slovenskou korunou v kapse, aby jí vyměnili za rock'n'roll a barem. postupně jsme rozjeli rozhovory, kdy některé byly na hranici rasismu. jak řekl jiří. „buď zde konečně dostaneme a nebo dostaneme do huby!“ celej klub a těla většiny lidí byly postupně polepeny samačkami a tak jsme si mohli užívat pivka značky krásnej. jiří s bourkem dokázal přesvědčit některé rodilé slováky, že jsou chalani od zvolena, neboť jejich slovenština byla po třech dnech jak z partesu. postupně jsme se rozloučili s děvčaty, které se s námi loučily se slzami v očích. bafl jsem malého, aby se neztratil a večírek jsme přesunuli v hluboké noci do nedalekého paneláku, kde jsme i přespávali. v bytě stíhačky ještě proběhl dialog mezi jiřím a slovenským rodákem, kterej se musí slyšet, škoda, že není nahrán. vyprávět o francouzském filmu a různých zálibách s použitím pěti slovenských slov a tunou citoslovců je umění. ještě se do toho vložil brácha jurdy a stíhačka, která tento zábavný dialog přerušila a tak se šlo spát ve vedru jak brus. ještě proběhlo šuškání mezi jiřím a bourkem o základních znacích slovenštiny a také jsme malému, kterej chodil bez cíle po bytě, dali dobrů noc, choď spát.
bourek: ráno sme dali sprchy, eso v telce a do deseti sme byli venku. bylo hnusně jak brus, ale i tak sme si dávali pohodu v lurdech východu, kterejma protejká váh a flusváh (malej váh). mezi hlavní pamětihodnosti piešťan patří trafika trafačka, čarující dědek na zastávce a kúpelový ostrov, kde sem se snažil přesvědčit vořecha, že lekníny na jezírku udržej dospělý dítě a že by to měl rozhodně zkusit. na kúpelovém ostrově sme se rozdělili, ejhle šli jako obvykle jíst za draho a my zase zalevno. vyvinul sem novej způsob plivání, kterej spočíval v tom, že sem dycky asi deset minut mlčel a sbíral v puse sliny a pak sem vořecha upozornil, že to příde a veškerou vodu (cca 4 litry) sem najednou vypliv. po půl hodině sem byl už totálně dehydrovanej a musel sem toho nechat. když sme čekali na alana, až dorazí ze sázení stromů, řikali sme si, že zatím eště nemá vůbec důvod těšit se, až odjedeme, ale to se během dopoledne změnilo. alan nás vzal do centrálu, kde sme se klouně najedli a pak posedávali na zahrádce s partou místních povalečů, kde se nám podařilo celkem dobře se nacrcnout už v poledne. všichni slováci si tetujou na pravý stehno značku svýho auta, i když to zapíraj. přesunuli sme se eště do kazačku, kde sme si dávali posledních pár piv, telku a nehoráznou podobu alana s vořechem a pak už se jelo, vořech troubil na báby, dědky, chlápky a kočičky jak zjednanej a o chvílu sme boli v brezne. bombura je celá vykachlíkovaná, vládne jí neodolatelnej pavůk (vraj sa rád napije - v 11 už byl na plech a spal) a jeho pobočník dědko – zvukár. trochu sme se báli vysokýho pódia, ale hodinu před konzikem už bylo jasný, že budem padat do měkýho a mladýho a voňavýho. ejhle hráli asi nejlíp za tři dny a my sme drželi takzvanej piešťanskej standart, takže nebylo divu, že na pódium lítaly rodidla, zatimco z pódia poměrně nevkusný vtipy. po koncertě za mnou placka přišel, se slzou v oku mi položil ruku na rameno a řek: „dneska sem se poprvý při koncertě podival do lidí a viděl sem ty holky, co na nás všude choděj…“ a pak se zase strhnul hustej mejdan, kterej byl hlavně vo tom, že sme mluvili slovensky. s bistrem sme za ty tři dny dospěli tak daleko, že nám některý dojebaný brezňáci a brezňačky věřilym, že sme zo zvolena a hráme v kapele mäso, nechali si od nás opravovat slovenčinu. vrcholnej vtip večera pak bylo přijít za některym z místnim s dotazem: „prečo so mnou hovoríš po slovensky, chceš ma nasrať? veď ja viem, že si z tej českej kapely, čo tuna hrala“ a vysvětlit mu, že brezno je mečiarovo královstvo, kde žádných zasratých čehúnov nechceme… hvězdy večera byli kluci z kapely slepé črevo, který se menovali ján pstruh bystranský, (volajů ho bystro s tvrdym), peťko, maťko a eště ňáký. peťko měl berle, který sme mu brali („pozri, teraz som ozajstný slovák – neviem čitať, neviem pisať, neviem hovoriť a dokonca neviem chodiť“), maťko báječně balil žirafu (když mu v noci podala ruku na rozloučenou, řek: „chcel bysom viac“) a bubeník od slepého čreva se málem nechal přesvědčit, že mu mladoň balí holku a že by mu měl rozbít hubu. do toho tam chodil kluk, kterej naprosto vážně vyprávěl o tom, jak je hrozný zabíjení a to, co se stalo v kosovu, je tragédie. (šel s náma i k miklošovi domu, kde sme spali a dojímal se na tohle téma až do tý doby, než ho někdo nevyhodil na ulici). když už nás konečně mikloš se stíhačkou vypakovali, řikali sme si, že je dobře, že už zejtra nikde nehrajem, tam bysme už fakt asi dostali. dopotáceli sme se do bytu, kde sme eště dlouho řešili spoustu různejch věcí (zabíjení v kosovu, slovenská gramatika piča-kokot-jebat, zabíjení v kosovu, násilí na francouzskejch předměstích, zabíjení v kosovu…), až to mikloš na příkaz stíhačky utnul a šlo se spát. mikloš to měl ten večer asi pičou k muru, protože stíhačka z nás dvakrát nadšená nebyla.

emems, davy / bombura, brezno

den 5., neděle 18.4.
vořech: ráno jsme si dali čajíček, průchozí záchod s koupelnou, erotické časopisy v ejhle brlohu a vyrazili jsme zpátky do klubu, přičemž se nám cestou málem ztratil malej. narvali jsme krámy do auta, rozloučili jsme se s novým slovenským prezidentem, dohodli jsme se, že musíme určitě zase přijet. rozloučili jsme se také s ejhle pač jsme se dohodli, že pojedeme po vlastní časové a cestovní ose. rozjeli jsme se na západ s klasickým automatem stopařka, příjemnou hudbou a také proběhla finanční revize nákladů a výnosů z tohoto turníčka. výsledek byl potěšující. rozhodli jsme se, že pojedeme bez velkých přestávek. pro krácení času v autě jsme začali hrát společenskou hru stupído, což je vylepšený slovní fotbal. my jsme jí ještě více vylepšili, neboť každý opis začínal, že vořech hraje na zkoušce sólo viď jak brus, dává si tam andrště a najednou ostatní přestanou hrát čuměj na vořecha no a teď následoval samotný opis daného slova. bylo to natolik zajímavé a zábavné, že jsem postupně přejel tisíc odboček a tak jsme jeli až někam k nitře a pak rovnou na dálnicu. na slovensku jsme udělali ještě dvě přestávky. jedna z nich byla na krásné skládce, která vůbec nehyzdila krajinu a kde jiří naplnil flašu od rumu svou whisky. no a také jsme se zastavili těsně před hranicemi na obídek v motorestu, kde jsme se zbavili slovenských drobných a nechali se obsluhovat krásnou češkou. hraniční přechod jsme projeli se zhasnutými světly a nepozorovaně a tak bílé maso pod plachtou na vozejku se objevilo bez problému v česku - to budou výnosy až to prodáme do dubí. u brna jsme vzali beno a plnou parou po d1 domů. u kácova prdel auta políbila polňačku, škoda byla naštěstí jen drobná. rozvoz uhlířské janovice – kostelec – brod v 20:30 večír, šťastnej, unavenej, prostě jak krásnej brus. později jsme se dozvěděli, že ejhle dorazili až kolem půlnoci, pač zastavovali u každé benzínky.
u – bourek od zvolena, jiří od zvolena, mladko z vesnice, vořech model, placák ze šoubyznysu, hanka palmová dívka, felix v ráži, štěpán s diamantem, malej smädnej sekáč, velkej smädnej bůžek, a několik fotoaparátů.

bourek: ráno sme vyrazili s bistrem do kostela, v předsíni sme potkali stíhačku, která měla ve svejch velikejch očí mírný zděšení, co sme asi za zvěř, když už v osum ráno razíme s baťohama ven a večer předtim sme sotva pletli nohama, v obchodě sme si koupili ňákou snídani, pokecali s chlápkem o volbách (vyhrál gašpárik klinkáčik), šli očumovat prcky v kostele, na čaj do hotelu kriváň, potkali toho borce, kterej má trauma z kosovský války a kterej nám ukázal airsoftovou bouchačku a pak na sraz do bombury. dlouze sme všechno nakládali, vyřizovali prachy, loučili se, kecali vo hokeji, vo mečiarovi a pak už sme jeli, protože to bylo strašně daleko. celou cestu až do štatlu sme si dávali slovní fotbal vo tom, jak si to vořech dává jako svině, ty sólíčka, a taky sme si dávali halušky v poslednim slovenskym motorestu s českou obsluhou, hranice sme projeli jak brus („to hrajete něco jako napalm dýt?“) a pak koupil bistro nový leo a už sme nehráli a pak vořech poslech mladoně a blbě zahnul a málem zrušil káres a pak už byly janovice a kostelec a já sem vystoupil a tři dny sem nebyl schopnej říct kloudnou českou větu. dort.
thnx: čuník, školáci, mišo&crew, viť&adrika, alan&crew, pavúk, dědko, slepé črevo, mikloš, všichni v brně trenčíně, piešťanoch a brezně, ejhle a bistro.