Žloutek, nástup!!!

Po delší odmlce vysvětlené v megablog sekci se na naše stránky opět vrací tolik populární, nekonečný seriál z koncertních „štací“. Tentokrát spolu s námi navštívíte město Kopřivnici, Mekku všech automobilových nadšenců a rožnovský klub Vrah, poslední místo na světě, dýchající neotřelou a stále tolik upřímnou vůní starých dobrých časů garážové scény konce osmdesátek. H?!

Výjezd v pátek krátce po polednim. My klasicky brněnskej balik, čítající paličky, klávesy, kopačák, basu staročecha a laptop, otk ještě klasičtějč dva kamiony blbin, vtěsnanejch do valníku za dodávku. Je to jako když na společný turné vyrážej stouni s kapelou modrý mauritius. Kdo je kdo nechám na vás, v průběhu cesty se role několikrát otočí.
Nabíráme ještě Placáka na Opatově, Vořech je v Brně na přednášce vo subtropech.
Cesta samotná probíhá v takovym tom poklidnym tempu, kterýmu čas od času přidá otáčky řidič Dan. Tenhle člověk absolvoval řidičskej výcvik minimálně v pekle. Za celou cestu máme naprosto detailně prostudovanej jeho obličej, protože je k nám otočenej asi tak z devadesáti procent celkový cesty. Zvlášť ve chvílích, který patřej fundovaný debatě o tom jakej je svěrák st. vlastně kokot mám pocit, že dneska v Kopřivnici rozhodně hrát nebudem. Zkuste si představit, že vám řidiče dělá člověk s nohavicí od trenek na hlavě, přičemž v jistejch okamžicích ho přistihnete, kterak má v jedný ruce cigáro, ve druhý mobil, nasazuje si hands – free, mezi nohama flašku, z který upíjí a ještě se na vás stihne otáčet a třeba i 10 vteřin se sváma bavit. Hláška: „ty voe, ten vozejk se mnou ale hází“ vyřčená vždy, když sme se ocitli v protisměru nebo začali lízat bokem auta svodidla, záhy zevšedněla. Hvězdou a miláčkem části osazenstva, konkrétně mě a placky, se s jasnou převahou stává a po celou dobu turníčka i zůstává ganjalood vulgo žloutek. Stoik s neskutečnejma fórama, osmikolovou tatrovkou v zákrutě a bez jakýkoliv frekvence a zabarvení hlasu působí v jistejch chvílích jako voda živá. Naopak v nemilost upadá minimální se svejma vytrvalejma pokusama o napodobení guru veškerýho vtipu cícy. Je to slabý a matný, trochu jako jirka václavek v dobách svý největší slávy.
Takže cesta plyne pohoda, kecáme s danem, kterej se s konečnou platností přesunul k nám na zadní sedačky a akorát vobčas očkem zkontroluje auto jestli se ještě nachází na silnici, žulíme všechny benzinky, a to i v protisměru a po neskutečnym tankodromu se blížíme do brna vyzvednout toho našeho myslitele. Ten se klasicky cpe různejma polotovarama z alberta a jen co nastoupí do auta, je blbej. Což je správný, udržuje to konstantní vyvážení mezi vopravdovejma špekama (žloutek za dva) a naprostym septikem (miniaturní a příchozí vořech).
V dalšim čase se zkrátka jen jede, jede a jede. Kecá se vo všemožnejch kravinách i věcech vážných, vořech by si vopravdu měl hubu vylejt voskem, žloutek naopak oplátovat bílym zlatem. a když na chvíli zabere je to to nejroztomilejší štěně, co sem kdy viděl.
Sláva nazdar, kopřivnice zdraví. Je zajímavý, že určitý místa maj, i když sou na první pohled spíš hnusný než jenom nezajímavý, něco, co do vás vstoupí.jakmile sme totiž vjeli do kopru, okamžitě v aute seděl osmkrát karl loprais (a vořech).
Vyložit věci a prolustrovat prostory. Sál, ve kterym se hraje fakt připomíná studio, kde se točil televizní klub neslyšících nebo netopýr, hospoda samotná je ve výtvarnym duchu depresivní patnáctky, jíž rodiče vůbec nechápou, a tak si zpívá: „hej, je to zlý, umírám… když sem byla malá kurva“. Obsluha krásná, klasickej vivid (jen na vysvětlenou, vivid a hustler sou nejvetší „pé“ koncerny na světě, ale je jasný, že vivid má přeci jen lepší výchozí pozici, větší know-how a v neposlední řadě i tradici, takže holky, označený vivid sou fakt „a plus“, zatimco označení hustler je pro holky normál až ekl).
Dáváme pohodu, vořech opět perlí (silver rocket vs. Flying sausages) a kuci z otky zatím stavěj, na jejich poměry až nebejvale skromně, pouhopouhá tři podia, který musej taky patřičně nazvučit. Pomalu se blíží čas hraní, lidí nakonec dvakrát tolik než na southpaw (což není zas až takový překvápko), zjištění, že láskou zaslepenej vořech mi zapomněl vzít nejen spacák, ale i půlku výbavy na hraní, takže běhám po kopřivnici a shánim stojany.
hurá na to. koncert pěknej, krátkej jak to má bejt, syrovej a zpocenej. Bohužel je taky poznamenanej tim, že nemám skoro nic svýho. Činely lítaj, když chci jednou za koncert bouchnout do přechodu, musim se postavit. Takže to vobčas zeseru. Ještě, že máme vořecha, kterej mý minelky krásně maskuje svejma neuvěřitelnejma chybama (do kláves v uk si vesele hraje akélu a tak všelijak podobně). Střídání stráží, za zvuku hymnickejch intermezz nastupujou otk a začínaj svůj nekonečnej maraton. Dvě hoďky dle mýho nehráli ani king crimson v dobách největší slávy. My mezitim stihnem místnímu pisálkovi zamotat hlavu s náletem mimozemšťanů na planetu zemi, kterou tutíž musíme komplexně chránit (chuděra, když šel domu, tak měl podle mýho doslova hlavu v oblacích při pátrání brzdnejch drah případnejch talířů), otk nejsou ani v půlce setu a tak.
Nakonec koncert moc dobrej, věcí sme prodali skorem tolik, co prodávaj běžně tatáči.

A Bourek dostal za úkol dopsat konec, si vzpomíná, že nešel hned spát a měl moc moc moc síly a flašku v ruce a řek spoustu chytrejch řečí a ještě víc slyšel a všichni na tom byli podobně a že když už nikdo nechtěl dát pít, tak že kráááásnej, ale fakt kráááááááásnej Dušan zaved ty vožraly do svýho studia, řikal nám pššššš, tamhle spěj činaski, dneska přijeli, zejtra maj kšeft a všichni byli rádi, děkujeme Dušane a prosimtě vem si radši taxíka, ať sebou někde nesekneš a nezmrzneš, já už sotva stojim na nohou, drž se chlape!

Pošmourný ráno druhýho dne neodradilo naše dobré a hodné duše od nákupu pro celej zájezd. Nákup v kakáči se neobešel bez problémů (vořech) i krásných momentů (bourek se zvhlýma očima pne obřadně ruce k výšinám a na celej kakáč spontánně halasí: „tady se, kurva fix, cejtim fakt jako u nás doma v německu!“).
Po snídani a nezbytný hygieně (krom vořecha, prasete) přišel vrchol celý etapy. Muzeum tatry. Vrcholu ovšem předcházelo pomyslný dno. Pamětní plaketa, která oznamovala, že město kopřivnice je rodištěm emila zátopka (po kratší polemice sme všichni usoudili, že se jedná o promyšlenej ekonomicko – strategickej tah města) a nabádala nás k návštěvě expozice, věnované právě tomuhle fenomenálnímu sportovci. Bohužel se nepotvrdilo nepsaný pravidlo, že někomu, kdo v životě dosáhl něčeho tak velkýho, by měla bejt věnovaná patřičná pocta. Záprdkova expozice potěšila jen jejím brysknim opuštěnim.
Zato tatrováci si dali sakra práci. Jednim slovem paráda. Musí se to vidět, nedá se to dost dobře popsat. V galérkách určitě budou ňáky fotky, ale tohle fakt doporučuju shlídnout na vlastní bulvy. Dva naprostý skvosty: prvním a jen těžko překonatelnym je prototyp sněžnejch saní. Takovej brouk na vohromnejch lyžích, dublovanej volant (jeden řídí přední pár lyží, druhej zadní), a na zadku velkej brzdnej buben a vohromná vrtule. Druhej je tatraplán – sodomka, věnovanej tatíčkovi stalinovi k jeho sedmdesátkám. Ale pravda je, že takovejch skvostů tam bylo zaparkovanejch tuny. Doslova.
Nu, po tomhle technicko – kulturnim orgasmu opět přesun, naložení věcí a výjezd směr druhá zastávka. Městečko Štramberk, proslavený ušima a rourou. Před náročnym výstupem vyžulit místní knajpu. Jídlo stálo sice za hovno, zato osazenstvo epesní. Ruskej porno režisér spolu se svejma ovečkama. Pravda, podle těch oveček se dalo poměrně lehko usoudit, že ivan točí pro hustler, ale na to srát. Po jejich vzoru sme zapálili svíci a místnost se zalila erotickým dusnem. Bohužel u toho taky zůstalo, neboť z holek se vyklubaly vobyčejný češky a z rusa – režiséra nedodělanej mužik.
Výstup na štramberskej penis byl nad očekávání pohoda, akorát za pět minut dvanáct. Ve foťáku došla baterka, krásnej výhled, trocha obav, aby se to celý nepřevážilo, obzvlášť když se po krajích promenádoval vořech a vostuda po sestupu, kterou opět zapříčinil mistr krachu. Všechny okenice, který sme nahoře poctivě zavírali, na výslovnou žádost pokladní, jirkách zase všechny pootvíral.
Povinně sme všichni nakoupili domu svým blízkým několikatero balení moc dobrejch perníkovejch uší, shlídli ještě mini výstavku aqua terra (různá havěť a chamraď, ať už plazivá nebo vícenohá) a jali se sborem hledat žloutka, kterej se ztratil. Vůbec nás nepřekvapilo, když na nás vybafl z nedalekýho bistra monika, s pivem v ruce, a spokojeně nám kynul: „kucííí, sou tu šipky a mám pivko a je tu džůůůbox, zrovna hraju tatáče!“
Cesta do klubu vrah byla celkem obtížná, nikdo pořádně nevěděl, kde se přesně nachází. Až na žloutka, kterej se ovšem ukázal jako neseriozní osoba a hodně špatnej navigátor. „kucííí, já tam už jednou byl to je jako někde tady, ale nevim to přesně, my jeli jako odjinud, jako z polska a bylo léto a tma a já byl vožralej……….jo vrah? Tam sem asi nebyl“.
Nakonec všechno cajk, díky bourkovi, telefonu a pomoci Martina Valáška, samotnýho organizátora benefitu. Klub krásnej, fakt americký osmdesátky. Já si pomyslel, že takhle nějak musel zákonitě vypadat „Holanďan“ , zkušebna a mini klub, kde se tvořily dějiny (TAD, Mudhoney a i ta Nirvana) a vořech konstatoval, že by tu chtěl žít se svou družkou a tvořit.
Dali sme pohodu, protože sme přeci jen dorazili dřív, než bylo nutný. Výbornej falafel, ondřejova přednáška na téma jak správně pájet, spousta plků a čekání. Lidí nakonec poměrně dost, krásná chátra a lůza, svý mezi svý.
Koncik oproti kopřivnici epochál, tak by to mělo vypadat. Neobešlo se to sice bez klasickejch technickejch problémů (kdo jinej..ano, vořech. Svým kombem vyhazoval pojistky a sám si dvě vodkouřil), ale celkově precizně odvedená špína. Šlapalo to, sakra to šlapalo.
Po konciku klasicky nuda, kecy a oratoria otky (překonali další rekord – 3 hoďky na podiu!!), votravná místní mrška s prďákama hluboko pod žerdí, výbornej horror vo ničem May, čekání na godota, Karel Zeman, nakládka, hledání vibrujícího pumlíče pro opravdovej požitek z jízdy, ondrášova opička a hurá domu.
Zpáteční cesta není snad ani hodna popisu, už jen z toho důvodu, že všichni včetně dana spali. Vždycky nás to nakonec nějakou neznámou silou dotáhlo na benzinku. Díky za tyhle oázy, ostrovy, záchytný body uprostřed ničeho.
No a v kostelci vyhodit bourka, v brodě věci a zbytek ememek, dvacku a domu. Moc fajn dva dny, ovšem s určitejma věcma, bez kterejch bych se příště klidně obešel. Zvlášní díky patři Danovi, Dušanu Neuwerthovi, Bunymu z Kopřivnice, klukum z klubu Vrah a otk. Obscénní dík potom heleně. Do síně slávy vstupuje s konečnou platností žloutek.

Special features
1. Zkus řikat místo ty kráso tíííí kráso. Je to lepší a budeš cool.
2. Spousta larviček k nakousnutí, proč se teda vždycky na člověka nalepí takovej vyschlej kokon???
3. Univerzální rada zvukařovi: Dej tomu napít!
4. Ve štramberku maj historickej bordel. Muzeum E.F. Buriana vystavuje kresby a ilustrace krále komiků Zdenka Buriana pod patronací předního českého výtvarníka Vlasty Buriana…..nebo jak to teda je???
5. Jezdit s klukama z otk znamená stát se duševně lepším a vzdělanějším člověkem.
6. Vořech si holí z fóru bobra, nosí korále a zrušil řidítka. A pak věřte pověrám o tolerantním, tzv. pade na pade svazku.
7. Bylo toho až až.