Konfrontace
I tvrdohlavosti s mírou, prosím
To, že spolu metafora a přirovnání souvisí, jak poukazoval například Hegel, rozhodně neznamená jejich synonimitu a to ani "do jisté míry".*
Přesto jsem ochoten brát druhou část tvé reakce jako dostačující vysvětlení (jakkoliv odmítám zdůrazňování oné "poetiky" - tu nechme na poétech).
*Slovník literární teorie. AV 1997. str.226,307
Ehm, ehm.
Drahý Kubí, obávám se, že jsi poněkud přestřelil. Metafora a přirovnání jsou do jisté míry synonyma. V případě onoho města na dvou březích pak není co řešit. Nazval-li jsem Tvé přirovnání metaforou, chtěl jsem tím poukázat na poetiku tvých argumentů, jež mi není nepříjemná. Nicméně je trapné, že se musíme dohadovat o tak základních věcech.
Sémantika agrese
Já sám osobně chápu Kubího metaforu s mostem velice dobře. Bylo by snadné ji uchopit jako jednoduché přirovnání (dva břehy rovná se dvě barvy). Je to ale velice povrchní přístup a v tomto konkrétním případě se tím navíc dostaneme do bodu, ze kterého není návratu. Hledáme další rozměry, zůstáváme ale omezeni těmi, které již známe. Je nutné se oprostit od navyklých myšlenkových pochodů a začít uvažovat ne v rovině (sic!) barev, ale přímo barevných dimenzí. Kdo toto neakceptuje a nepodřídí se, ten se může skutečně jen (sám sobě) zasmát. A Pavlí i Martí si v tomto případě pod sebou podřezali příslovečnou větev.
Slabina výraziva
Cítím hluboké zklamání nad tím, že jsem se ocitl v rozepři s oponentem, který na jedné straně chrlí argumenty a na druhé si nehlídá jejich jazykovou úroveň. Milý Martí, je mi až trapné připomínat, že jsem nepoužil metafory, nýbrž přirovnání. Osvětlení rozdílu mezi nimi je součástí osnov nejen pro střední, ale i základní školy. Překousnu-li přese všechnu pachuť tuto lingvistickou minelu, musím beztak namítnout, že ony dva břehy nemají poukazovat na dva uzavřené prostory pro naše myšlenky a názory, ale na absolutní protikladnost, na názorovou separaci bez interakce, o níž byla řeč dříve a kterou vidím jako zhoubnou. Šlo tedy o přirovnání v širším a obecnějším slova smyslu.
Spektrum symbolizuje řád, paleta je chaos
Paleta může být vnímána pouze z individualistické pozice, zatímco spektrum je obecné, ale objektivní a pevně nastavené strukturálním řádem.Toliko k názoru Kubího. Dovoluji si naprosto a bez námitek souhlasit s myšlenkou Martího (byť si myslím, že jsem stál u jejího zrodu).
Slabina metafory
Musím říct, Kubí, že Tvoje metafora o městě na dvou březích řeky mě upřímně rozesmála. Na jedné straně sám hovoříš o názorovém spektru jako o mnohobarevné paletě a zároveň chceš budovat most jen mezi dvěma břehy? Není to trochu málo? Barvy na paletě jsou přece rozmístěné bez žádného většího řádu, právě tak, jako naše názory jsou rozmístěné nesystematicky v celém spirituálním universu. Nezlob se, ale ve světle takových argumentů tvá metafora o městě na dvou březích prostě neobstojí.
Sázka na vyhraněnost a její rizika
Když přistoupím na velmi strukturální a podle mne snad až příliš statickou linii, která opanovala naší debatu, nelze než vyslovit kruciální pochyby o naší shodě na chápání jednoznačnosti. Jak zcela správně, byť jen schematicky, poznamenává Pavlí, černá a bílá jsou součástí spektra.* Jakási honba za dynamikou by se Nám mohla zle nevyplatit. Proč, to si myslím dokážeme snadno dovodit. My nemůžeme jen postavit město na dvou březích řeky. My mezi nimi musíme navíc postavit most.
A to za nás nikdo neudělá.
*osobně jej chápu jako paletu, což myslím lépe reflektuje naší angažovanost, podobně jako malíř nepracuje se "spektrem", ale s konkrétními a hmatatelnými barvami.
Cesta ze slepé uličky
Vážený Kubí, cožpak ale právě tato "černobílost" (nebo "vyhraněnost", chceš-li) nepřináší precizně formulované a dynamické odpovědi, jež osvětlují kontroverzní témata, která diskurz této debaty zákonitě nastoluje? Výměna idejí mezi kolegy Pavlím a Martím to dle mého názoru jen dokazuje. Vždyť právě znovuoživení dávno zapomenuté disciplíny (ano - odpovědi!) by mělo být jedním ze smyslů této diskuze - jak správně připomenul kolega Martí. Takže, přátelé - "černobílost" ano, ale POUZE pokud její kontrast vede k živé (řekl bych "barevné") formulaci dynamických odpovědí. Těším se na vaše názory.
Černá a bílá jsou součástí barevného spektra
Ovšem, jak zde kolega Kubí naznačil, samotné spektrum nedeklarují. Ve spojitosti s tímto však cítím potřebu se ohradit proti výrazu "apriorní příjímání", kterého kolega využil ve spojitosti s naší (mou a Martího) debatou na téma Exupéry (Celým jménem Antoine-Jean-Babtiste-Marie-Roger de Saint-Exupéry). Ptám se, kde konkrétně byl vyřčen důkaz o nějakém bezhlavém příjímání myšlenek tohoto slavného rodáka z Lyonu? Naopak, sám za sebe mohu říci, že jsem nikdy nezastával názor většiny o přínosu Citadely či dokonce banálního a prázdného Malého prince.
Rétorika a faleš
Na úvod jedna poznámka k Martího volání po "odpovědích na adekvátní otázky". Byla by škoda, kdybychom v tomto bodě zabředli do, svým způsobem, černobílého pohledu na poslání rozpravy a její obsah. Vždyť onou otázkou, o které jsem jako o rétorické entitě mluvil, může docela dobře být i samotná odpověď. Jakkoliv to může vyznít banálně, jsou to vlastně dvě strany jedné mince (Chaim Potok by použil spíše přirovnání ke dvojitému ostří meče).
Černobílost je nešvar doby, se kterým se setkáme v politice, v kutuře i kontrakultuře, samozřejmě v rádoby věcném mediálním hlaholu, anebo se s ním nesetkáme vůbec (sic!). Ono je to zakódováno i v té kritice Citadely. Na jedné straně apriorní přijímání, na druhé opovržení. Copak nevidíte, že takové prizma, zbavené kontextu jako něčeho druhořadého je pro Nás slepou uličkou? Já ano.
Ještě jednou Aristoteles
Pavlí, neuraž se, ale já teď musím znovu ocitovat mého oblíbeného Aristotela ze Stageiry.
"Největší hloupost je diskutovat o hlouposti s hloupými."
Ještě jednou Exupéry
Nedá mi to, ale musím na slova kolegy Martího reagovat přímo Exupéryho slovy (nechť se autor hájí sám):"Jestliže odmítáš můj chrám, můj obřad a onu prostou venkovskou cestu jen proto, že předmět ani smysl jejich výpovědi neumíš zachytit slovy, potom ti řeknu, aby sis především zametl před vlastním prahem. Jsou přece případy, že neexistují slova, abys mě mohl udivit jejich hlukem, ani obrazy, jimiž bys mohl mávat jako hmatatelnými důkazy, a ty se přesto otvíráš navštívení, které neumíš pojmenovat. Což jsi nikdy neposlouchal hudbu? A proč ji posloucháš?"
Mlácení prázdné slámy?
Vážení a ctění kolegové, dovolte mi nejprve vyjádřit své znechucení nad použitým citátem Saint-Exupéryho. Pavlí, skuteěně se chceš ohánět něčím tak laciným, primitivním a přeceňovaným, jako je Saint-Exupéryho Citadela? Tento bezvýznamný blábol bývá někdy milně považován za dílo s velkými myšlenkami, nicméně při bližším ohledání zjistíme, že jde o velké myšlenky tak pro (a teď se Pavlí asi trochu nazlobíš) prvorepublikové pradleny. I dnešní, abych tak řekl prostá žena v domácnosti, je na vyšší filosofické úrovni než Saint-Exupéry Citadela. Chceme se tedy snížit na úroveň nevzdělaného plebsu a naší diskuzi tak bagatelizovat? Věřím tomu, že ne.
Je však možné, že se mýlím a kolega Pavlí nám předložil Saint-Exupéryho citát jako názorný příklad okázalého "mlácení prázdné slámy". V tom případě se Ti, Pavlí omlouvám, ale mám dojem, že takhle to myšleno opravdu nebylo. O to víc mě mrzí reakce kolegy Tomího, který byl tím citátem (cituji) "velmi potěšen". S Vaším dovolením bych tuto malou ranní lamentaci zakončil citátem mého oblíbeného Aristotela ze Stageiry:
"Platón je mi velmi drahý, ale pravda ještě dražší."
Nicméně nazpět k našemu tématu - drazí kolegové, z mnoha úhlů zde nahlížíme otázku a její význam (nejen) ve světě fundovaných debat. Já bych toho, s Vaším dovolením, využil k tomu, abych vypíchl jinou, neméně důležitou disciplínu, a tou je pro mě ODPOVĚĎ. Nebojme se tedy hledat na dobře položené otázky i adektávní odpovědi. Vytvořme společně řád pro tento uspěchaný svět, nazývejme věci pravými jmény. Ptejme se s otazníkem, odpovídejme s vykřičníkem!
Kdo je to umělec?
V úvodu bych se rád omluvil za signifikantní teatrálnost nadpisu. Tuto otázku je však třeba si položit, pokud stojíme o přesné vymezení aktivity umělce jako takové. Pokud půjdeme ještě dál, může být umělcem každý, kdo v rámci svého zaměření splňuje určité nadstandardní požadavky. Jako kunsthistorik bych Vás, milí kolegové, chtěl poprosit o vaše názory.
Stal jsem se sám sobě otázkou.
(sv.Augustin)
Několik slov o aroganci
Rád bych se s dovolením vrátil o několik odstavců zpět a upřesnil svůj postoj k otázce intelektuelní elity, popřípadě, jak mi podle mne ne zcela férově podsouvá Pavlí, elitářství. Zaprvé, naprosto s Pavlím souhlasím a navíc jsem velmi potěšen tím jeho Exupérym. Ukázal jím jasně, že ví o co mi skutečně jde. Zde se opět ukazuje, že vhodně zvolený citát vydá za tisíc nových slov. Vstřebávání - i zde souhlasím, s menší připomínkou. Pasivní účast na této debatě nelze považovat za nevhodnou, ale ani za plnohodnotnou. Jak se již shodli kolegové Adí a Kubí, důležité je klást otázky. A jistě uznáme, že to je pro pasivního posluchače principielně vyloučené, ba dokonce nemožné. Nakonec se musím ohradit. Elitářství? Ani zdaleka ne. Samotný fakt, že na sebe bereme břímě v podobě snahy o nalezení odpovědí na nejrůznější důležité, a to bych rád zdůraznil, velmi důležité otázky, je dle mého názoru mnohem spíše dobromyslnost a velkorysost, než to Pavlím /po právu/ odsuzované elitářství.