Konfrontace
Stíny evoluce
Nebylo lze přehlédnout jistý bědný tón posledních příspěvků, kdykoliv se pro myšlenku nebo její oporu obrátily k nedávné minulosti naší kultury. Hrozivé rozměry a paradigmatická mnohovrstevnatost tohoto problému by se podle mne neměly stát polním strašákem naší rozpravy, spíše jejím majákem a dočasně snad i výkladní skříní. Já se ptám: Ustrnul Homo Sapiens Sapiens na kulturním rozcestí, jak mezi řádky varuje Heidegger? Znamenaly uplynulé dekády civilizační kóma a diskontinuitu, anebo jen drastickou akceleraci dekadence, před níž varoval mezi svými meziřádkovými výjevy už Kierkegaard ? Naše shoda na estetické slepotě moderního člověka ukazuje spíše na kontinuální variantu, ale nedá mi to a táži se znovu: dospěli jsme k dějinnému zenitu? A pokud ano, kdy?
Ranní rozjímání
Drazí kolegové!
Dnes, při ranním rozbřesku, nemoha již déle otálet v laskavé náruči osvěžujícího spánku, přemýšlel jsem o našem posledním větším diskursu a napadla mě jedna velmi zajímavá paralela. Zdá se mi, že právě prožíváme neblahou renesanci toho, co německý filosof Immanuel Kant nazývá "temnotou mysli" - ovšem, jak sám Kant podotýká, k tomuto zatmění dospěla lidská mysl dobrovolně, přirozenou evolucí. Připomeňme si jen, že v devatenáctém století prodělalo i naše* vnímání světa zaslouženou obrodu. A nyní mi dovolte krátké zamyšlení - řekli jsme si, že naše** mysl a vnímání jsou znovu zatemněny, zahaleny, či zaslepeny, chcete-li, komercí. Ano, komercí jako důsledkem evoluce lidského rodu - podivná, nicméně fascinující shoda okolností. Nezbývá nám než věřit v brzkou duchovní obrodu.
Dovolil bych si ještě jednu kritickou poznámku. Je hlavně naší*** ostudou, že současné umění je v takové pozici, jaké je. Neměli bychom zapomínat, že umělec je přece jenom pořád (respektive především) také člověk a občan a morální povinností každého z nás by měla být neskonalá blahosklonost a podpora, která by umělcům umožnila žít v materiální nezávislosti a tvůrčí svobodě. Je smutné, že i dnes je aktuální nezapomenutelný Balzacův aforismus: "Umělec žije jak chce... nebo jak může."
* rozuměj lidské
** rozuměj lidské
*** rozuměj lidskou
Konsonance ideí
K tomu samozřejmě není co dodat, drahý Kubí. Skutečně povedený žert, který nám tak elegantně otevřel cestu k tolik oblíbeným axiologickým paradoxům. Já si myslím, že nebude od věci začít toto téma klasickým rčením: Simia simia est, etiamsi aurea gestat insignia!
Já si prostě nemohu si pomoci, kolegové. Nadčasovost uvažování starých mistrů ducha mi doposud (obrazně) vyráží dech.
Axióm komparace a dnešní svět
Zcela souhlasím!(!)*. Rád bych také odlehčil atmosféru skrze jednu úsměvnou, ovšem neméně poučnou příhodu. Jen odpusťte, že převažuje misku vah naší diskuze od popkultury zpět, spíše na stranu "skutečného" umění.
Já a jeden můj výborný přítel, vážený protestantský teolog a muzikolog, jsme před lety probírali úroveň výtvarných děl fauvismu a neoimpresionismu. Možná lehkomyslně jsem přitom nadhodil, jestli mu jejich difúze v současných galeriích nepřijde příliš laicizující. Jestli není kacířstvím stavět vedle sebe například Signara a van Dongena. Zamyslel se a pak odpověděl jedinou větou: Lucrum, quod cito acquiritur, cito expenditur, quarens quem rogare.
*!
Kontemplace o kontextu
Rád bych se, byt krátce a stručně, vrátil k zápisu kolegy Martího. Nezdá se mi příliš trefné přirovnávat komerci ke "tlustému sklu". Zkusme si představit onu výkladní skříň popkulturní nabídky, kde je však jakékoliv zájem zkomplikován či dokonce znemožněn právě "tlustým sklem"! Naopak, komerce a s ní spojená popkultura na nás svítí (až oslňuje) a křičí (až ohlušuje). Jinak se s názory kolegy Martího ztotožňuji a rozhodně souhlasím i v tom, že i takto vážnou a esencionální diskuzi je třeba občas osvěžit nějakým žertem.
Babylonské zmatení
Pánové, pánové, pánové... Zdá se mi, že zde všichni hovoříme o té samé věci a přitom si nejsme schopni porozumět. Problém není přece v tom, že umění neexistuje - problém je v tom, jak to krásně vyjádřil kolega Kubí, že nás komerce oslepila. Já bych použil dokonce možná až trochu žoviální příměr, že komerce má tzv. tlusté sklo, tj. stojí mezi námi a uměním a brání nám tak ve výhledu.
Ale dosti legrace, pokračujme dál v seriozním duchu.
Bezzubost popkultury a klamavost alternativy
Adí tady podle Mne zavadil o jádro, o kořen konfliktu mezi uměním a prostorem, jenž můžeme nazvat komercí. Nejsem sice kunsthistorik, jako někteří mí známí (kunsthistorici), ale domnívám se, že tak hluboký, do kultury a společnosti vrostlý fenomén jako umění, jeden ze základních stavebních kamenů historie lidstva vůbec, nemůže být odsunut na periferii v žádném, byť "jen" kvalitativním slova smyslu. Natož pak během směšně krátkého období ataku, ba invaze oné "popkultury". Souhlasím s Martím do té míry, že nás komerce jaksi oslepila, omráčila naší estetickou reflexi, ale samotné umění, myslím, neohrozila. Netvrdím, že výraz alternativa je zavádějící nebo falešný, ale že je jen konsekvencí výše popsané zaslepenosti.
Břehy? Jistě, ale zkoumejme oba!
Drahý Martí, milý Tomí, s politováním čtu Vaše schématické, jednostranné příspěvky. Je smutné, že myslitelé Vašeho formátu přistoupí na takto didakticky ploché premisy. Publikoval snad Jacques Derrida nebo Michel Foucault v samizdatu? Komponoval snad Karlheinz Stockhausen pro "suterénní" publikum? (Nezlob se Martí, ale tvůj pojem "suterén" se mi obzvláště příčí). Je přece jen na nás, zdali na oněch "omílaných březích", o nichž píše kolega Tomí, dokážeme přece jen nalézt zlaté nugety skutečných uměleckých skvostů. Ale nesmíme se zaměřit jen na jediný břeh!
Existují východiska?
Děkuji kolegovi tomí za rozvinutí Mých myšlenek.Kořeny problému je třeba hledat i v úmyslném štěpení a cílené segregaci. Vezměme si jako příklad využití slova alternativa coby "škatulky" pro tzv. menšinové žánry (což neplatí pouze pro hudbu jako takovou, ale pro kulturu obecně). Toto samotné slovo má v sobě zakódovaný odpor k tomu ostatnímu, co nám tato problematická doba nabízí. Nabízím-li alternativu, nenabízím automaticky správný směr, pouze pragmaticky rozšiřuji nabídku. Výběr je ale na každém z nás. Pokud se zaměříme na samotnou definici slova alternativa (jest případ volby mezi dvěma věcmi neb okolnostmi stojícími, k sobě v poměru protikladu: »buďto-anebo«, při čemž však něcotřetího docela jest vyloučeno. Ottův slovník naučný), máme tedy na výběr pouze mezi těmito dvěma entitami - buď mainstream (zde bych chtěl pokárat kolegu Tomího za neznalosti základních slov anglického jazyka) nebo alternativa. Je to situace více než absurdní.
Asimilace, hrozba popkultury
Kdybych měl ještě něco dodat k Pavlího pohledu na hranici mezi popkulturou a řekněme jakousi alternativní scénou, odvážil bych se tvrdit, že meinstream, tedy takový ten hlavní proud kultury, který se snaží, ano, vědomě snaží vždy zasahovat a také zasahuje většinu, je tak trochu hrozbou pro všechny menšinové žánry bez rozdílu o jakém konkrétním oboru mluvíme. Nejen, že si z nich s každou módní vlnou něco bere, horší je, že nic nedává nazpět. Nejde už o barikády, ale o omílané břehy. Je to smutné a všichni dobře víme, kam toto vede.
Nebojme se otevřít!
Drahý Adí, to, že umělec je rezonanční deskou své doby, už dávno neplatí. Dnešní dobu ovládá kapitál. Tržní hodnoty ovládly i výstavní síně, koncertní sály, pulty knihkupectví. Doba se zrychluje, není čas na velké myšlenky. Stejně jako naše skromné forum navždy zůstane mimo hlavní sféru socio-kulturního zájmu, tak i to pravé, hluboké a opravdové umění zůstane mimo zájem většinového trhu a tím pádem i mimo spektrum pozornosti běžného konzumenta. Hledat umění vyžaduje odvahu a odhodlání a já jsem rád, že právě my můžeme přispět svou pomyslnou troškou osvěty do mlýna kulturně vyprahlé veřejnosti. Adí, nebál bych se objevovat pro ctěné čtenáře našich disputací onen pověstný ryzí suterén. Nezlob se na mě, ale právě z tvého postoje na mě dýchla ona strnulost, o které mluvíš.
Popkultura atakuje menšinové žánry nebo naopak?
Diskuzní téma "Kdo je to umělec" lze svým způsobem uchopit i z jiného úhlu. Pokud budeme hovořit o hranici mezi mezi menšinovými a většinovými žánru současného umění, je třeba si sypat pomyslný popel na hlavu, ať už stojíme na jedné či na druhé straně barikády. Jako intelektuál jsem automaticky vnímán společností coby vyznavač menšinových žánrů (click&ut, new age, electronica, click&aste, click&eep, freejazz atd.)a automaticky je mi přisouzena role popkulturního abstinenta. A právě tato pomyslná role, která mi byla přiřazena (a která se rozhodně nemusí zakládat na pravdě), vnáší zmatek do celého hodnotového žebříčku a deformuje tak onu hranici a nebojím se říci - barikádu.
Laciný trik, povrchní redukce
Na příspěvek kolegy Martího musím bohužel reagovat zásadně odmítavě. Jím nastolená premisa je totiž typickou ukázkou schématického a strnulého pohledu na současné umění. Můj bože, kde jen má takto pokřivený pohled kořeny? V chaotickém shluku postmoderny, negujícím spolu se "starým" i to "dobré"? Ať tak či tak, pohled na jediné kvalitní umění - "opravdovou ryzí výpověď", jak píše Martí - nelze zužovat na sféru "mimo dosah peněz". Proč? Inu, takové zjednodušení zkrátka nereflektuje bohatství a aktuálnost umělecké výpovědi v celé její šíři! Proč redukovat to dobré a kvalitní (ano, a zejména to humanistické!), co současné moderní umění nabízí, pouze na Martího "suterén"? Kolegové, pokud chceme skutečně zasvěceně a živě debatovat o umění, měli bychom se napříště vyvarovat takových - a teď doufám, že se Martí neurazíš - povrchních soudů.
Ohrožený druh?
Díky kolegovi Tomímu za verbální "bodyček", který tomuto fóru uštědřil v pravou chvíli. Zanechme slovíčkaření, drazí kolegové a věnujme se konečně něčemu na naší úrovni.
Upřímně řečeno, z mého pohledu je umělec, abych tak řekl, druhem ohroženým, ne li přímo vyhynulým. Rozhlédněme se kolem sebe - kdo z dnešních "umělců" není vlastně obchodník? Naše galerie jsou plné zboží. Velmi luxusního zboží. Skutečné umění, opravdovou ryzí výpověď, musíme hledat v suterénu, možná dokonce přímo v podzemí - mimo dosah peněz.
1:0 pro skeptiky
Letmý pohled na naše dosavadní úsilí by mohl skýtat potěšení snad jen pro někoho, kdo nám na naší cestě k nalézání odpovědí na, jak poznamenal kolega Adí, palčivé otázky, opravdu nepřeje nic dobrého.
Opravdu nejsme schopni zamést si před vlastním prahem? Opravdu se musíme před skutečnými problémy uchylovat do zatuchlého rádoby bezpečí osobních potyček? Náš projekt se tímto nikam nedostane, pánové, mám dokonce pocit, že pokud budeme takto pokračovat, bude brzy zapomenut a odhozen na smetiště dějin. Zkusme se k věcem postavit přímo a říznout takříkajíc do živého. Pavlí byl na dobré cestě, ale nakonec s tím zůstal jen u nadpisu, zkusme tedy jeho téma "Kdo je to umělec" skutečně rozpracovat.