Konfrontace
Malá vzpomínka
Jistě: hra v šach, moje stará, ale stále stejně vzrušující láska... Rád usedám se sklenkou dobrého červeného vína (ano, můj milý Martí: leckdy si na hru králů připiji královským nápojem. Proč ne?) k šachovnici a s ručně řezanými figurami ze slonové kosti (dárek od thajského velmistra) si rekapituluji dávné boje a osvojuji moderní postupy. Ta preciznost dynamických variací! To bohatství v řešení prostorových vztahů!
Vážení kolegové, neodpustím si malou připomínku jedné z nejvíce vzrušujících partií posledních let. Ano, tušíte správně, jde o památné utkání mezi Anandem (bílé figury) a Kasparovem (černé figury) na turnaji v Linares roku 2000. Každý tah tohoto dech beroucího boje bude navždy patřit do zlatého intelektuálního fondu lidstva. Posuďte sami:
1. e4 c5 2. Jf3 d6 3. d4 cxd4 4. Jxd4 Jf6 5. Jc3 a6 6. f3 (Úvod k t.zv. anglickému útoku pomocí g2-g4. Ve své původní podobě 6. Se3… a teprve pak f2-f3, byl otřesen reakcí Kasparova v utkání se Širovem ve Wijk aan Zee: 6. …Jg4 7. Sg5 h6 8. Sh4 g5 9. Sg3 Sg7 10. Se2 h5 11. Sxg4 hxg4!? 12. 0-0 e6! 13. Dd2 Jd7! 14. Sxd6 Je5.) 6. …e6 7. Se3 e6 8. g4 h6 9. Dd2 Jbd7 10. 0-0-0 b5 11. h4 b4 12. Jb1!? Nevyzpytatelné jsou někdy i cesty teorie. Namísto dříve hraného 12. Jce2 Anand a další věří tomuto pasivnějšímu ústupu, který na druhé straně chrání postavení bílého krále. Indickému supertalentu se asi zamlouval průběh jeho partie s Topalovem na turnaji v Tilburgu, kdy po 12. Jb1 d5 13. Sh3 následovalo slabší 13. …Je5?! a pomocí 14. g5 Jfd7 15. De2 dxe4 16. f4 donutil černého k problematické oběti 16. …Jd3+.) 12. …d5 13. Sh3 g5! (Taktická operace, použitá již dříve v turnaji v partii Leko-Topalov…) 14. hxg5 hxg5 15. exd5 Jxd5 16. Sxg5 Db6! (…ale s tímto vylepšením! Topalov pokračoval 16. …Da5, což po 17. Sg2 Vxh1 18. Vxh1 Dxa2 19. Vh8 zapojilo do útoku nebezpečnou bílou věž.) 17. Sg2 Vxh1 18. Sxh1 (18. Vxh1 Sg7, nyní s napadením bílého Jd4. ) 18. …Vc8 19. Ve1 (Na 19. f4 připravil Kasparov rafinované 19. …Jc3!) 19. …Da5 20. f4 Dxa2 21. f5 Jc5 22. fxe6 Sg7! (Černý král řeší nebezpečí bravurně a s otevřeným hledím, vše sází naopak na hrozby bílému protějšku.) 23. exf7+ Kxf7 (Fascinující situace. Kdo je více ohrožen? Holý černý král, nebo jen zdánlivě ukrytý bílý monarcha? Pravda je asi někde uprostřed. Po asi nejlepším 24. Df2+! Kg8 25. Df5 by partie patrně skončila remízou: 25…Sxd4 26. Dg6+ Sg7 27. Ve8+ Vxe8 28. Dxe8+ Kh7 29. Dh5+ atd. Anand poprvé chybuje…) 24. Sxd5+? Dxd5 25. Ve7+ Kg8 26. Vxg7+ Kxg7 27. Jc3! (Ouha! Plánované 27. Jf5+? vázne pro 27. …Dxf5! 28. gxf5 Jb3+ a Jxd2. Indický velmistr po nutném přehodnocení našel přesto ještě nejlepší šanci…) 27. …bxc3 28. Jf5+ Kf7 (Nyní na 28. …Dxf5? by přišel smrtelný mezišach 29. Dxc3+. Vzniká proto ještě zajímavá koncovka.) 29. Dxd5+ Sxd5 30. Jd6+ Kg6 31. Jxc8 Kxg5 32. Jb6 Se6 33. bxc3 Kxg4 34. Kb2 Kf4 35. Ka3 a5 36. Ja4 Je4? (V technické části partie chybuje i Kasparov! S uplatněním převahy neměl mít potíže po lepším 36. …Jd7! 37. Jb2 Jb6.) 37. Jb2! Jxc3 38. Jd3+ Ke3 39. Jc5 Sf5 40. Kb2 Jd5 41. Jb7 a4 42. c4 Jb6 43. Jd6 Sd3 44. c5 Jd5 45. Ka3 Sc2 46. Jb5 Je7 47. Ja7 ? (Vidíte? I ti nejlepší v žáru boje mohou udělat primitivní chybu. Jednoduché 47. Jc3 odstranilo posledního černého pěšce ze šachovnice. Anand tak po dlouhé době neporazitelnosti prohrává, navíc v té nejprestižnější partii…) 47. …Kd4 48. c6 Jd5 49. Jb5+ Kc5! 50. c7 Sf5! (Tohle bílý asi nedocenil. Na 51. Kxa4 Jb6+ 52. Ka5 Jc4+ dostane buď mat po 53. Ka4 Sc2, nebo ztratí jezdce po 53. Ka6 Sc8+.) Bílý se vzdal.
Kolegové, přiznávám se: i po pěti letech mi stále chybí slova, jimiž bych co nejvěrněji zachytil velkolepost této nesmrtelné partie!
Magických šedesát čtyři
Vyjadřovat se k sebestředné a samoúčelné disputaci pánů Martího a Adího považuji - alespoň po obsahové stránce - za nošení dříví do lesa. V tomto ohledu děkuji Pavlímu za navázání na sportovní rozpravu, jež zjevně nevyčerpala své rezervy a jíž je bezpochyby možné dovéct k přínosnějším závěrům, než k hyper-realitě.
Šachy!
Hra králů i velkých myslitelů a živá voda kognitivní dynamiky na straně jedné, nelítostná válka a boj o území nepřítele na straně druhé. Jakkoliv nesouhlasím s vyřčenými pochybami o televizních přenosech živé (takzvané live) hudby, nemohu se zbavit dojmu, že hra v šach se obrazovce jaksi vzpírá. Kvalitní umělecký výkon je, jak koneckonců plyne z našich vlastních závěrů, jevem řídkým a leckdy těžko dostupným, a proto vidím jeho degradaci televizí jako tolerovatelnou. S kopanou nebo hokejem jakožto lůzními sporty se naproti tomu setkáme na každém kroku, čili jejich medializace je zcela nepřínosná. Šachy, hra veskrze ušlechtilá, se oběma kategoriím flagrantně vymykají. Jsou sice sportovním odvětvím, ale ne motorickou demonstrací primitivismu jako fotbal. To by sice mohlo vyznívat jako argument k jejich vysílání, jenže šachy je prostě lepší hrát. Na úrovni performance víceméně nesejde, což se o filharmonii dá říct jen stěží (smích). K rozebírání slavných partií pak podle mne není nutné sledovat nervozními tiky zmítané tváře velmistrů, bohatě postačí například četba některého z periodik, jež vycházejí pod patronací rozmanitých hráčských asociací a svazů*. Přepisy legendárních klání tvoří koneckonců nedílnou součást mé ranní mentální rozcvičky, vracejí mojí mysli brisknost, grácii i rozvážnost.
*namátkou: The Checkmate Chronicle of Commonwealth, Oxford Castling Tribune, Le Bulletin d´échecs, Gazjeta Šachmatnaya atd.
Je toto ještě konfrontace?
Pánové, nejde mi nevmísit se do této hloupé a simplexní "debaty". Pokud jste na tak mrzké intelektuální úrovni, že se nedokážete pozdvihnout o několik úrovní (dimenzí, chcete-li) nad hašteřivost srovnatelnou s účastníky fotbalového utkání v zapadlé vísce na Moravě, neměl by Vám být věnován tento drahocenný prostor. Velmi diskutabilní je také Váš rozbor látky, jako například sport na televizních obrazovkách. Zde bych chtěl podotknout, a je třeba si otevřeně říci že tento názor nesdílím sám, že je "sport" a sport. A teď se přiznejte, drazí kolegové, který z Vás si uvědomil, že na televizních obrazovkách (a to dokonce včetně veřejnoprávní (!) televize)není možno vidět například tolik mnou oblíbenou hru v šach? A je toto snad ten méněcenný projev malosti a tragiky jako fotbal? Zodpovězme si napřed skutečné otázky a nezaobírejme se na příště tolik sami sebou.
Impedit ira animum, ne possit cernere verum (Disticha Catonis)
Potřebujeme nadále snášet Adího bulvární invektivy?
Drahý Adí! Opravdu nemohu uvěřit svým očím. Ponechám nyní stranou Tvé podivné světonázory a zaměřím se na jiný, palčivější fenomén Tvého projevu v této (donedávna) vznešené diskusi. Tvé genocidní chování totiž nemá ve světě vznešených myšlenek místo. Rozhodl-li jsi se bezhlavě a sprostě, bez jakékoliv argumentace, napadat názory jiné, než ty vlastní, hledej si raději své místo v davu "nemyté holoty" na tribunách fotbalových utkání. Věřím, že když cestou z "disputací" na Tvé úrovni vysypeš několik nádob na odpadky a obscéními "graffiti" vyjevíš svůj světonázor na sklo autobusové zastávky, dosáhneš adekvátního uspokojení.
Přesto doufám, že tvá dočasná mentální indisposice byla způsobená pouze nesprávně načasovanou intoxikací nevhodným ročníkem červeného vína (ano, drahý kolego, Tvé problémy nám nejsou neznámé) a že se ze svého "filosofického" rozjímání vyspíš.
Vážím si Tě, příteli a jsem ochotný přijmout Tvou omluvu a kapitulaci, na (z tvé strany) nízkou rozmíšku zapomenout a věnovat se dalšímu řešení ožehavých problémů na patřičné úrovni. To ovšem vyžaduje dvě podmínky:
1) Chuť a ochotu diskutovat, nikoliv urážet
2) Čistou mysl
Martí: intelektuální "stmívání" v přímém přenosu
Domnívám se, milý kolego, že posledním příspěvkem jsi definitivně klesl až na samé intelektuální dno (útoky na nedostižného Baudrillarda hovoří za vše). Kde jsou pádné argumenty? Kde je posun v diskusi? Zvolil jsi pochybné osobní výpady namísto filosofických východisek? Pokud budeme v této debatě používat slovní spojení jako "hurá - argumenty" či "socio - kretenismus", zákonitě se snížíme na úroveň plytkého hospodského blábolení.
Cítím smutek, drazí přátelé. Tak tedy proto se zrodila Konfrontace? Zajímají kolegu Martího vhodně zvolené aforismy, nebo palčivé problémy dnešního světa? Troufám si tvrdit, že jen úplné filosofické nedochůdče* může tvrdit, že aplikace Baudrillardova pojetí hyper-reality zasahuje pouze většinovou společnost. Až se kolega Martí dostane i příště do podobné situace - totiž do stavu naprostého vyčerpání argumentů (jak se mu to stalo nyní) - neměl by se stydět a v okamžicích paniky poté sahat po Wittgensteinovi. Místo toho by se měl pokusit srozumitelně artikulovat názor a neuchylovat se ke slovníku lůzy**.
Troufám si tvrdit, že zaražené mlčení ostatních kolegů je důkazem i jejich rozčarování...
* a tím nechci nijak útočit na Martího
** samozřejmě nadneseně
Adího ideové naufragium
Nezlob se, drahý kolego, ale při vší úctě k Tvé osobě nebudu snad ani důkladněji na Tvou bezzubou polemiku reagovat. Hovoříš-li ty o sebevraždě filosofické, mě při čtení tvých hurá-argumentů vyvstalo na mysli trochu více alarmující spojení: akademická sebevražda. Nezlob se na mne, ale ohánět se v JAKÉKOLIV diskusi Baudrillardovým socio-kretenismem, to je skutečně napováženou. Hyper-realita je - a to nejen podle mého názoru, viz. např. Buxton* - tzv. self-falsifikující paradox. Baudrillardova hyper-realita pouze atakuje většinovou společnost, bez jakéhokoliv reflexe predomintantního konceptu sociálního backgroundu.
Spatřuji nicméně ve tvých argumentech jisté znepokojující známky povrchnosti a alibismu - na jedné straně hovoříš, byť nadneseně, o lůze, na straně druhé se oháníš nebezpečím mediálního útlaku konzumenta. Co z toho je Tvá pravá tvář? Jsi citlivý socialista a nebo arogantní liberál?
Na závěr mi ještě dovolte malou glosu k nastolenému tématu kulturního nihilismu, skvělý Wittgensteinův aforismus: "Der Tod ist kein Ereignis des Lebens. Den Tod erlebt man nicht."
* Buxton, N., Constructivism, nihilism and neotextual semantic theory. Oxford University Press, 1980, p.75-102
Proč opomíjet roli hyper-reality?
Vážený kolego, s jen špatně skrývaným pobavením sleduji, jak se Tebou nastolené teze řítí do slepé uličky teorie, kde se tříští o pevné zdi reality. Kam se poděla Tvá pověstná rozvaha, můj milý Martí? Nuže dobrá, budu pro tentokráte předpokládat, že jsi se nechal přespříliš ošálit strhujícím Pickettem (vím, je to silný a náročný materiál). Pokud tedy "omilostníme" Tvou filosoficky-sebevražednou myšlenku a přistoupíme k médiím z pozice presémantického nacionalismu, zcela a nenávratně se rozplyne jejich aktuální otisk v globalizované kultuře dnešního světa. Jistě, máš pravdu v tom, že mediální diskurz se pak stane neo-diskurzem. Jenže Tebou navrhované nástroje pro jeho uchopení jsou - a teď pevně doufám, že se neurazíš, starý příteli - naprosto nedostačující a z filosofického hlediska zcela invalidní. Současná média totiž vytvářejí a udržují vlastní simulovaný svět (jak víš, Baudrillard v této souvislosti mluví o "hyper-realitě" jež je pochopitelně sebe-produkující). V Pickettově pojetí, které tak pošetile razíš, ze zcela vytrácí obraz, jehož význam je konstruován "zevnitř" médií. A pokud půjdu ještě dál, Tvou navrhovaný pohled zlehčuje prvek absolutní represe subjektu a tak relativizuje nebezpečí, jež masám ze strany médií hrozí. A na to bychom, jak sám jistě uznáš, měli my intelektuálové upozorňovat v první řadě.
Těším se na Tvé další příspěvky, jen pevně věřím, že se ve jménu "převratných myšlenek" nenecháš příště svést na cestu sémantické nekorektnosti - přesně tak to totiž v současné době praktikují média, drahý kolego.
Mystérium neporozumění
Kolego, musím přiznat, že jsem vyloženě šokován Tvým konservatismem. Zdá se mi, jako bys nechtěl a nebo nebyl schopen (sic!) interpretovat mou sémantickou zkratku – přičemž skutečně věřím v to první, tedy neochotu přijmout revoluční lexikální postupy. Dovol mi tedy toto Tvé malé „škobrtnutí“ taktně přehlédnout a ještě trochu rozpracovat mojí původní myšlenku (nebudeme přeci ztrácet čas bezvýznamnými verbálními lienteriemi, to nechme plebsu, dlícímu v mentálních kuloárech). Dovolte mi připomenout, že teorie presémantického nacionalismu, která se tak dobře hodí k našemu „sportovnímu“ tématu, hovoří o kultuře (1) jako o paradoxu. Pickett (2) tyto myšlenky dále rozvíjí až překvapivému konfliktu ideové krize ranného kapitalismu a subtextuálního racionalismu. Opravdu tedy není žádným překvapením, že naše veřejnoprávní media procházejí v současné době takovou to recesí. (Doufám, že kolega Kubí si na tomto místě odpustí svou lacinou pravicovou dialektiku a zamyslí se nad výše uvedenými fakty a myšlenkami.) Nebál bych se na tomto místě vyslovit v pravdě revoluční návrh – hovořme o kritice medií z pohledu teorie presémantického nacionalismu jako o neo-diskurzu, a ne jako o diskurzu. Paradigma této dekonstrukce je jistě překvapivé, ale věřím, že otevřené hlavy (3) si najdou k těmto převratným myšlenkám cestu.
* 1) samozřejmě myslím kulturu v nejširším slova smyslu – tedy coby soubor skutečně všech výsledků hmotné, umělecké a duševní společenské činnosti člověka v průběhu sociálně-historického vývoje lidstva
* 2) Pickett, L., Postcapitalist Discourses: Presemantist nationalism, O'Reilly &Associates, 1975, p.67-72.
* 3) lidově řečeno, samozřejmě
Razantní paradigma, absence řešení
Drahý Martí, domnívám se, že redukovat složitou problematiku televizního vysílání na východiska neodialektického narativismu je poněkud zavádějící, ale budiž. Potíž ale i tak spatřuji především v tom, že uplatněním Tvého paradigmatu - jakkoliv odvážného a razantního - zcela eliminujeme důsledné řešení dnešních sémantických "faulů" v diskurzu veřejnoprávních médií. Vím, toto téma jsme zde ještě neotevřeli, nicméně jsem doufal, že nás k němu plynule zavede cesta, vinoucí se od naší plodné "sportovní" diskuse. Milý Martí, velmi dobře víš, že Tě respektuji jako fundovaného odborníka a některé Tvé publikované závěry považuji za kvalitní a přínosné - ale v rámci Konfrontace by Ti, myslím, neškodila větší pokora před jistými dosud platnými axiomy masmediálního diskurzu. Ber, prosím, toto malé doporučení jako malou radu starého zkušeného přítele a korektního protivníka v mnoha vzrušujících disputacích.
Postkonceptuální desublimace veřejnoprávních médií
Zkoumáme-li neokulturní paradigma diskurzu, ocitáme se před volbou: buď přijmeme textuální konceptualismus, nebo dospějeme k poněkud překvapivému závěru, že sexualita má objektivní hodnotu. Televizní vysílání je pouze nevýznamná výplň mezi reklamními bloky. Přátelé, to, co skutečně prodává, je sex. Co se týče rozdílu mezi společností a sexuální identitou, existuje celá řada desituacionismů. Pokud platí to, co tvrdí neodialektický narativismus, musíme volit mezi postsémantickým paradigmatem narativity a kulturním paradigmatem reality. Problémem není tedy sport jako takový, ani sportovní přenosy. Problémem je samotné medium veřejnoprávní televize. Ryba, pánové, smrdí vždy od hlavy!!!
Nečistá hra televize
Vážení kolegové, televize nebyla nikdy koncipována jako jako formát pro naplňování zájmů a potřeb minorit a už vůbec ne minorit intelektuálních. Kdo zde hledá nebo se dokonce dovolává skutečně kvalitních kulturních zážitků, bude zklamán, je na špatné adrese. Sdílím rozčarování kolegy Kubího, ale na druhou stranu mu musím vytknout, že zatímco on si stěžuje, skuteční hudební znalci si rádi vídeňskou filharmonii zajedou poslechnout. Mimochodem, a zde bych nerad kolegu Kubího urazil, ale možná může tato smutná epizoda posloužit nám ostatním jako jakási lakmusová zkouška, která nám může pomoci rozlišit mezi skutečným zájmem a pouhou laickou zvědavostí nebo (a zde jistě nemám na mysli Kubího případ) zájmem pouze předstíraným.
Buďme také rádi, že sportovní přenosy upoutají, abych parafrázoval kolegu Adího, nemytou holotu u obrazovek a pomůžou tak od ní, alespoň dočasně, vyčistit ulice. Věřím, že kolega Adí mě neosočí coby sprostého sportovního nadšence a dočte si následující odstavec do konce: svěřím se vám totiž s malým tajemstvím. Já sám televizní přenosy sportovních událostí vyhledávám. Ne ovšem proto, že bych je chtěl (chraň bože) sledovat, ale z toho důvodu, že během vysílání se ve veřejných prostorách skutečně cítím bezpečněji.
Zpocená pokleslost v TV
Drazí přátelé, já pevně doufám, že se všichni shodneme alespoň na tomto elementárním, jasném a nezpochybnitelném stanovisku: sport na obrazovky veřejnoprávní televize nepatří vůbec. Má snad toto mocné médium podporovat primitivní zábavu pologramotných individuí, která navíc podněcuje deprivované "fanoušky" z nižších sociálních vrstev k projevům nenávisti, xenofobie a násilí? Milý Martí, nejsem odborník, proto nejsem schopen posoudit, do jaké míry je jakési utkání v kopané ve Skotsku "minoritní". Nicméně je nad slunce jasné, že ani "minoritní" sportovní události by neměly v programové nabídce veřejnoprávní televize dostávat přednost před kvalitními uměleckými dokumenty (například). Musím proto bez výhrad souhlasit s kolegou Kubím: sport lůze*, televizní čas kvalitě!
* nadneseně, samozřejmě...
Komu slouží "naše" televize???
Kolega Kubí zde takříkajíc otevřel ožehavý a velice aktuální problém. Patří sport na obrazovku veřejnoprávní televizní stanice??? Jistěže patří*, nicméně z podstaty veřejnoprávního media plyne, že by se mělo jednat o sportovní přenosy a záznamy pro minority - když fotbal, tak přátelské utkání v některém zapomenutém hrabství ve Skotsku apod. Stejně jako my, intelektuálové, vyhledáváme v televizním programu předvedení avantgardních skladeb a portréty fenomenálních, leč opomíjených literátů, i minoritní sportovní fanoušci mají své právo na trochu toho televizního času.
Přátelé, chyba není ve sportu - chyba je v programové skladbě televize, která by ze zákona měli sloužit nám všem.
* dokáži si teď živě představit Vaše oprávněné rozhořčení, ale zanechte unáhlených soudů a nechte mne dovést mou smělou myšlenku do konce.
Vraťme hokej mezi mantinely
Unaven jsem včerejšího dne usedl do Thonetova křesla před televizor. Většinou dávám sice přednost své malostranské pracovně a psacímu stolu, kam prsty pokleslosti nedosáhnou (byť tam mám i počítač s internetem), ale sepisování prvního svazku mých memoárů mne vyčerpalo natolik, že jsem cítil potřebu se od vlastních myšlenek na okamžik odpoutat. Jaké bylo mé zděšení, když místo záznamu koncertu vídeňské filharmonie zaznělo z reproduktorů hučení sportovního publika! Všichni tu situaci známe - sportovní, v tomto případě hokejové klání, přetéká do času vyhrazenému kultuře. Odhlédnu-li od směšnosti toho paličkování na ledě, té prostomyslné honby za kusem tvrzené pryže, zvedám prst a křičím DOST! Už nechci dál mlčet a pokorně přijímat nové a nové přívaly masového primitivismu, který jen z pozice popularity vytlačuje kvalitní* estetický pokrm na okraj stolu. Rád bych znal Váš názor na sportovní lavinu, strhávající s sebou samo poslání veřejnoprávní televize a snad i meze společenského vkusu vůbec. Věřím, že ve Vašich stanoviscích - jak se stalo tradicí - naleznu dostatečný morální azyl.
*jakkoliv jen relativně
Zatuchlý konzervatismus "devizou" intelektu?
Je mi smutno, drazí kolegové. Ještě včerejší debata ukazovala onu kolegou Kubím zmiňovanou paradigmatickou mnohovrstevnatost v očích zítřka s optimistickým nadhledem a vírou v sebe sama. Teď tady tápeme jak raněné zvíře, jehož chvíle ustrnutí a konečně smrti se kvapně a neúprosně blíží. Stojíme snad na útesu, ze kterého není jiného úniku než směrem do rozběsněným vln ledového oceánu, který musí nutně znamenat smrt i pro ty nejotrlejší z nás? Já říkám NE! Právě ona víra nejosobnější, dotýkající se lidské mysli a všeobjímající složité duchovní rozpoložení mi dává sílu a naději. Neschovávejme se proto za prázdnými slovy a myšlenkami.